96. ČÁST: Vesmírné drama začíná

Moji milí, příběhy simíků po delší době opět pokračují. Ta poměrně dlouhá přestávka byla způsobena mimo jiné i tím, že mi příprava nové dějové linky dala skutečně zabrat. Ještě ani není hotová, ale už má přes 400 nafocených obrázků, které je potřeba shromáždit, souvisle poskládat, vložit sem do článků a hlavně obohatit vyprávěním a dialogy. Lákalo mě to a odrazovalo zároveň. Aktuálně mám předpřipravených 11 nových částí a snažím se fotit dál, dokud mám tuto zápletku v hlavě. Už se ale těším, až si od ní a od simíků zase odpočinu. Bavte se. 👌

Možná si ještě vzpomenete, že kdysi dávno došlo k záhadnému únosu našeho Ezry. Toužil po dítěti s Grimem, ale ten mu oznámil, že právě čeká dalšího potomka s Baileym. Ezra se chtěl trochu odreagovat v baru, sotva však vyšel z domu, objevilo se záhadné světlo a pak – na nic dalšího si nepamatoval.

To světlo a pocit, jak ho něco rychlostí blesku zvedá k obloze, se ovšem zachovaly. Spolu s tím i zvláštní nevolnost, střídající se s vlnami energie a elánu. Nejpodivnější bylo světélkování kolem břicha, které se občas objevovalo. Mnohé indicie dovedly Ezru k tomu, že možná otěhotněl. Patrně už dříve s některým ze svých partnerů. Jenže když si udělal test, byl negativní.

Ezra doufal, že odpovědi na otázky, které se bál byť jen vyslovit nahlas, nalezne v knihovně Vrbové Zátoky. Ne že by mezi partnery a přáteli neměl simíky, s nimiž by své problémy a zkušenosti mohl probrat, ale… z nějakého důvodu zatím nenašel odvahu. Pátral na vlastní pěst v knihách o astronomii a údajném mimozemském životě, ačkoli nalézal spíše naivní sci-fi romány.

Ezra: „Ale ne, zase ten divný pocit. Jako by se mi uvnitř všechno… zkroutilo, au!“

Náhodná čtenářka: „Pane, je vám něco?“

Ezra: „Och, ehm… ne, všechno v pořádku, nemějte starost.“

Čtenářka: „Určitě? Zdáte se bledý, můžu vám přinést alespoň vodu.“

Ezra: „Děkuji, to nebude třeba. Mám jenom nízký tlak, občas se mi trochu zamotá hlava. Půjdu se opláchnout a napít sám.“

„Zatraceně,“ sykl tiše, když se znovu objevilo protivné světélkování. Bylo evidentní, že se uvnitř něj odehrává něco podivného a nepřirozeného. Kromě občasných bolestí břicha ale větší obtíže nepozoroval a zdráhal se vyrazit do nemocnice ze strachu, co by se dozvěděl…

Na toaletě se osvěžil troškou vody a snažil se uklidnit, zhluboka dýchat. Kdyby propadl panice a začal vymýšlet divoké scénáře, nijak by si nepomohl. Něco ale dělat musel, protože tohle rozhodně není normální, tohle by se dít nemělo. Jako by… skoro jako by ucítil pohyb. Ale těhotenství to být nemohlo, pro jistotu zkoušel ještě druhý test a ten také vyšel negativně.

Co se to se mnou děje, říkal si v duchu. Neměl větší fyzické obtíže, ale po psychické stránce se dobře necítil. Na jednu stranu toužil skočit do náručí partnerů, vypovídat se z obav, nalézt u nich útěchu. Na stranu druhou ho ta představa odrazovala. Už to, že by se s nimi měl vidět, bylo kdovíproč nepřijatelné.

„Ezro,“ zaslechl ženský hlas, ale když se ohlédl, nikdo tam nebyl.

Zmatený vyšel z toalety a málem vrazil do kamaráda.

Elliot: „No ne? Ahoj! Dlouho jsme se neviděli, jak se máš? Nečekal bych, že tě potkám zrovna v knihovně.“

Ezra: „Ahoj, ano, já… něco jsem hledal, ale… nenašel.“

Elliot: „O co šlo? Můžu ti pomoct?“

Ezru napadlo, že tenhle muž, který v sobě nosí démona, by mu možná skutečně pomoct uměl.

Přesto se v něm cosi sevřelo a svázalo mu jazyk. Nedokázal své teorie a strachy vyslovit, zmohl se jenom na stručné poděkování a rozloučení a upaloval k domovu. Elliot se za ním ještě chvíli udiveně koukal.

Cestou domů potkala Ezru další zvláštní a znepokojivá věc. Zašumělo mu v uších, před očima měl najednou mžitky. Zastavil se, dýchal a čekal, až se svět kolem ustálí, ale místo toho mu nabídl nepochopitelnou vizi. Nejasnou, utopenou zčásti ve stínech, zčásti snad v mlze. Pak se znovu ozval ten ženský hlas.

Ezro… Ezro…

Nebylo možné určit zdroj hlasu. Ezra se obával, že zřejmě vůbec nevychází odněkud z okolí, ale že ho slyší ve své hlavě. Takže k tomu všemu se teď přidávají halucinace…

Ezro… už brzy… brzy…

Neměl tušení, komu hlas patří. Ženu utopenou v temných, modrých barvách nikdy předtím neviděl. Byla tak zvláštní… nalíčená jako postava z nějaké sci-fi nebo fantasy filmu.

Mozek je vážně nevypočitatelná a záhadná věc. Co všechno dokáže vyplodit a jen tak si vycucat z ničeho. Kdepak, tu ženu Ezra nemohl znát, její tvář ani hlas mu nic neříkaly, ačkoli obojí vnímal jen vzdáleně, nezřetelně. Začínala ho bolet hlava.

„Co to sakra –“ vyhrkl, když konečně zase přišel k sobě. Kolem něj se zhmotnila povědomá ulice a svět se zdál zase normální. Těžko ale říct, co byla skutečnost a co klam. Ezra si postupně přestával být jistý vším. Tím, co prožívá, co cítí, co chce a co naopak nesnese…

Dovrávoral domů a za dveřmi si umínil nedat na sobě nic znát. Jeho synové nemusejí vědět, že se potýká s nějakou tajemnou nemocí. Pravděpodobně.

Možná by měl přece jen zajít k doktorovi. Ale co by komu vykládal? Že mu světélkuje břicho? Že se mu zjevuje neznámá modrá žena se smyslným hlasem? Působil by jako naprostý blázen.

Místo toho zamířil do nové práce, od níž si sliboval, že přinese potřebné poznatky tam, kde knihy selhaly.

Ezra se stal vědcem. Sám nevěděl, kde se v něm vzaly potřebné předpoklady pro složité obory fyziky a chemie, pro všelijaké pokusy a záludné vynalézání, ale záhy si uvědomil, jak ho to baví a naplňuje. Patrně ho k té zálibě dovedl talentovaný syn Emmett, jenž lásku k vědě zdědil po druhém otci Emitovi.

Zatímco mladý Emmett ale tíhl k počítačům a robotice, Ezru zajímal výlučně vesmír a jeho neprobádaná tajemství. Čím dál více ho to lákalo ke hvězdám. Stále se mu ve snech zjevovala chvíle, kdy jej oslnilo světlo, kdy se jeho tělo s prudkým trhnutím vzneslo k obloze… Ničilo ho, že neměl ponětí, co se s ním dělo dál.

Cítil, že to musí souviset s vesmírem. Že důsledky rozostřeného zážitku nosí v sobě, že prochází změnou, které nerozumí. Kterou mu někdo způsobil. Potřeboval odpovědi. Potřeboval pravdu. Potřeboval se toho problému zbavit a být zase jako dřív.

Pokusil se dokonce namíchat četná séra, která ho měla obtíží zbavit. Ulevit od bolestí břicha i hlavy, zamezit směšnému a zároveň děsivému světélkování. Ale ať přišel s jakýmkoliv nápadem, nezabralo to.

Skoro jako by se mu vlastní tělo po těch pokusech vysmívalo. V reakci na poslední sérum se mu břicho rozzářilo snad ještě víc než předtím. Jenom na pár vteřin, ale i to stačilo, aby se cítil o stupeň hůř.

Nevěděl, co má ještě zkusit. Ani nemohl dělat víc, dokud zkrátka nebude mít k dispozici více informací. Musel stůj co stůj zjistit, co přesně se s ním té noci dělo. Co následovalo po záblesku světla a letu do výšin. Věděl jen, že se poté v kuželu světla zase vrátil k zemi, ale co bylo mezi tím? CO?!