Ezrův bizarní příběh pokračuje a nakládá ještě více chaosu na jeho už tak utrápenou a zmatenou hlavu. Netuší, že jeho znepokojivé dobrodružství teprve začíná. Vzhledem k dospělácké scéně v posteli se tato část příběhu doporučuje čtenářům od 18 let výše. Je to samozřejmě na vás, ale upozornění musí být.
Elio: „Kluci, nevíte, jak se má Ezra? Snažil jsem se mu dovolat, několikrát, ale nebere to.“
Fintan: „Já si s ním telefonoval zrovna dnes ráno. Ptal jsem se, jestli dnešní odpoledne platí, ale jak vidíte… Hm. Poslední dobou má hodně práce. Začal se prý věnovat nějakému výzkumu.“
Elec: „Zajímavé, ale že by kvůli tomu vynechal naše další setkání?“
Elio si v duchu říkal, jestli to má nějaký osobní důvod, že Ezra nezvedá telefon jenom jemu. Celkově mu začínalo připadat, že se mu snad záměrně vyhýbá…
Elec: „No, když nejde hora k Mohamedovi… Zastavím se za Ezrou večer sám. Zjistím, co je u něj nového.“
Ezra: „Elecu? Co tady děláš?“
Elec: „Ahoj. Doufám, že neruším. Můžu na chvíli dál?“
Ezra: „Promiň, my… byli jsme na dnešek domluvení?“
Elec: „To ne, ale potřebuji si odteď předem domlouvat schůzky, když tě chci vidět?“
Ezra: „Ne, samozřejmě že ne. Pojď dál.“
Elec: „Překvapilo nás, že jsi zrušil další klubové setkání. Chtěl jsem se přesvědčit, že je u tebe všechno v pořádku. Nemáš nějaké starosti v práci?“
Ezra neslyšně: „Chm, to je tak jediné místo, kde je zrovna nemám.“
Elec: „Cože?“
Ezra: „Uf, sakra…“
Elec: „Děje se něco? Co je ti? Hele, co je to za světélka?“
Ezra: „Ale to nic! Pracujeme teď v laboratoři na jednom takovém malém vynálezu. Jistý druh… svítilny. Toho si nevšímej. Nestůj tady v předsíni, běž dál. Kluci tě rádi uvidí.“
Phoenix: „Čau, strejdo!“
Emmett: „Ahoj, Elecu.“
Elec: „Nazdárek, pánové.“ Když je pozdravil, ztišil hlas a přitiskl se těsněji k Ezrovi. „Upřímně jsem trochu doufal, že bychom mohli být chvilku sami. Nepřesuneme se rovnou do ložnice?“
Ezra se místo toho rozpačitě posadil ke stolu. „No, já totiž…“
Elec stále tiše a rádoby nenápadně: „Dlouho jsme se neviděli a… chybíš mi, to je asi jasné. Nebo tobě se snad nestýskalo, hm?“ Pod stolem se ho dotkl nohou.
Ezra polkl. Něco mu říkalo, že za jiných okolností by reagoval nadšeně, ale teď mu představa jakéhokoli sblížení s jiným mužem připadala… mírně řečeno nežádoucí.
Přesto se k tomu nechal dotlačit. Elec ho vzal za ruku, odvedl do ložnice, samý úsměv a láskyplný dotek. Bylo vidět, že mu Ezra skutečně scházel, že po něm toužil. Ani si přitom nevšiml, že Ezra sám se ke všemu staví vlažně, spíš ledově. Co se to s ním dělo? Elec byl jedním z jeho milovaných partnerů, ale milostné hrátky s ním, s nimi všemi, mu nic neříkaly.
Únava nakonec převládla nad nejistotou a stresem. Ezra usnul neklidným spánkem a Elec se rozhodl tiše odejít, aby ho nerušil. Připadalo mu, že je vše v nejlepším pořádku. Vůbec netušil, jak moc se mýlí. Jak rychle a záhadně se mu partner odcizuje. A nejen jemu.
Ani se nezdržoval se sprchováním. Vyrazil do temné noci v dobré náladě a opojen láskou, zatímco Ezra se propadal do temného, bizarního a neuvěřitelně živého snu…
Zatímco se ho zmocňovaly neznámé síly a unášely jeho vědomí daleko mimo známé prostředí, v jeho těle se něco neodvratitelně měnilo.
Ezra: „Hm? Kde jsem se tu vzal? Počkat, co vlastně znamená ‚kde‘? Co je tohle za divné místo?“
Náhle ucítil drobné dloubnutí v oblasti břicha a znovu jej na okamžik oslnilo to otravné světélkování, jehož se nedokázal zbavit žádným způsobem.
Ezra: „Už dost! Prosím, kdy to konečně přestane?“
„Už brzy,“ prohlásil smyslný ženský hlas. „S trochou štěstí pak začne mnohem zajímavější fáze. Vlastně to, že jsi teď tady, dává naději, že už zbývá jen chvilka. Že se to povedlo. Byli jsme úspěšní, vím to. Určitě!“
Ezra: „C-co? O čem to mluvíte? Kdo jste? Počkat, já… já vás znám. Mám pocit, že jsem vás už někde viděl. Ale to… ne, to nemohlo být skutečné. Váš hlas. Slyšel jsem ho, předtím, ale… Ne, to není možné!“
„Ach, tolik slov, tolik pochybností! Jen klid, nepřicházíš o rozum. Poznal jsi můj hlas, mou tvář. Poznáš i mé jméno a to, co nás společně učiní výjimečnými. Jsem Nymira, Ezro, a s tvou pomocí dokážu veliké věci.“
Nymira: „Vítám tě ve svém domově. Je krásný, že ano? Pojď, dej mi ruku a já tě provedu.“
Ezra: „No, totiž… asi bych se měl vrátit domů. Tedy, netuším, jak jsem se sem dostal. Bude to asi sen. Ano, zanedlouho se určitě probudím a všechno zase bude normální. Budu doma, se svými partnery a –“
Nymira: „Ty už přece nepotřebuješ žádné partnery. Budeš mít mě a něco mnohem důležitějšího pro budoucnost mé říše. Heh, partneři! Ti by nám teď akorát překáželi. Těžko by pochopili, jak důležitý úkol před sebou máme.“
Ezra: „Ale… Poslyšte, tohle nejde. Nedotýkejte se –“
Nymira: „No tak, vždyť po nich ani netoužíš. Přestali tě přitahovat. Přiznej si to.“
Ezra: „Jak… jak víte…“
Nymira: „Jen se mi podívej do očí a řekni, že se ti nelíbím. Že tě mám nechat jít. Opravdu si to přeješ? Mám se tě přestat dotýkat? Chceš ode mě pryč?“
Srdce mu bušilo jako splašené, hrudí se mu rozlévalo vzrušené teplo a hlava se mu točila, ale nebylo to nepříjemné. Bylo to zvláštní opojení smyslů. Ještě nikdy se tak necítil v těsné blízkosti ženy.
Ezra roztřeseně vydechl a zavřel oči. „Nymiro.“ Utěšoval se tím, že je to pouhý sen. Člověk nezodpovídá za to, co dělá ve snu, nejedná vědomě. Nepřipadalo mu špatné toužit po této zvláštní, nezemské bytosti. Nevěděl o ní nic než to, že zcela pobláznila jeho smysly, zaplnila mu mysl až po okraj, vytlačila z ní všechny ostatní.
Nymira: „Ano, poddej se tomu.“
Jenom na vteřinu mu hlavou bleskla vzpomínka na známé tváře milovaných mužů. Paolův úsměv, Johnnyho upřímné oči, Elecův šibalský výraz…
Nymira: „Nebraň se mi, Ezro. Bylo by to pak jen horší. Nechceš nám komplikovat naše poslání teď, když jsme tak blízko společného úspěchu? Podvolíš se mi.“
Ezra: „Ale… pořád nevím, co ode mě chcete. K čemu mě potřebujete? Proč právě mě?“
Nymira: „Nejsi jako většina ostatních. Jsi mimořádně vhodný.“
Ezra: „K čemu?!“
Místo odpovědi ho znovu políbila a zašeptala mu do ucha: „Už brzy.“
Hned nato se scéna změnila, jako mrknutím oka. Nymira i ta snová krajina zmizely. Nahradilo je ponuré a sterilní místo jako z nočních můr. Ezrovi se do popředí mysli vnutily znepokojivé úkazy, snad střípky zapomenutých vzpomínek.
Záblesk. Další nesouvislá myšlenka. Spíš pocit než cokoli jiného. Strach. Zoufalá panika. Nemožnost úniku.
Bizarní laboratoř. Zvrácené experimenty. Nelidští vědátoři venku za sklem…
Tohle nemohlo být skutečné. Nesmělo. A přece… Ten sen, ten strach… byl tak živý, nefalšovaný. Ezrovi se svíralo hrdlo, v hlavě mu zvonil výstražný alarm. Pryč. Pryč! Vlastní tělo ho však neposlouchalo. A nějaký tvor se k němu blížil s potěšeným úsměvem…
Nelze utéct. Lze se jen probudit. Probuď se, probuď se. Teď! TEĎ!
Škubl sebou. Dýchal rychle, ale záhy si uvědomil, že leží, má pod sebou něco měkkého. Postel. Ano. Bezpečí. Domov. Díky tomu se dokázal zakrátko uklidnit.
To se mi zdálo, opakoval si a dovolil si otevřít oči. Pohled na známý strop mu pomáhal upokojit splašené srdce. To ovšem znovu poskočilo, když v hlavě zaslechl její hlas: „Už brzy.“
Nejpodivnější bylo, že v oné vteřině ani nepocítil hrůzu nebo šok, ale úpěnlivou potřebu ji znovu spatřit, těšit se z jejích doteků.
Zprudka se zvedl a natáhl ruku, aniž si pořádně uvědomoval, co dělá. „Nymiro.“
A pak… ucítil ještě něco. Něco docela jiného. V oblasti břicha. Pohled mu sjel níž. Vytřeštil oči, vymotal se z postele a uháněl do koupelny.
Stanul před zrcadlem, které jen mlčky potvrdilo absurdní úkaz. A ne, výrazné svaly na rukou a celém těle nebyly tím hlavním, co si přitáhlo pozornost, byť i ty samy o sobě Ezru už nějakou dobu zneklidňovaly.
Zalapal po dechu a nezmohl se na žádnou z nadávek, které se mu v ústech předháněly a zasekávaly. Nedokázal ze sebe dostat jediné slovo. Jen zíral na to veliké břicho. Někde v dálce se rozezvonil potěšený ženský smích.
Komentáře
Okomentovat