Ezra: „Tak jo, hlavně klídek. Dýchej. Hlavní je nepřestat dýchat, nepanikařit a požádat umělou inteligenci o nalezení rychlého a účinného řešení!“
Ezra: „Jak to sakra myslíš, že těmto příznakům neodpovídá žádný známý stav?! Co mám dělat, abych se konečně dozvěděl, co se mnou je? No jo, bože… návštěva nemocnice je nevyhnutelná.“
Ezra: „Ehm, Liame? Potřeboval bych poradit. Hodně. Vím, že nejsem objednaný, ale tohle očividně už déle nepočká.“
Liam: „Hm? Copak se děje?“
Ezra: „To se zatraceně těžko vysvětluje. Předně proto, že sám netuším, jak k tomu došlo. Totiž… ech, dobře, něco fakt divného se mi stalo. Pamatuješ, jak jsi mluvil o tom, že tě unesli mimozemšťané? Očividně neúřadují jenom na Sulani.“
Liam: „No teda! Páni, ehm… bože, kdy jsme se viděli naposled, před dvěma týdny?“
Ezra: „Asi tak.“
Liam: „Tohle jsi tehdy ještě neměl!“
Ezra: „Jo, já vím, objevilo se to dnes ráno! Ale divně se cítím už dlouho, mám podivné sny o nějaké modré ženské.“ A horší je, že mě vážně přitahuje, ale to už si pomyslel jen v duchu.
Liam: „Jestli tohle souvisí s únosem… Promiň, ale jsem vážně rád, že u mě se tenhle důsledek nedostavil.“
Ezra: „Chápu. Těhotenství to určitě není, test jsem si dělal a vyšel negativně. Navíc to trvá už týdny bez jakékoliv změny, jen jsem nabíral svaly, zlepšoval si fyzičku, to by se přece nedělo při těhotenství, ne? A dnes ráno – tohle!“
Liam: „Těžko říct… po mimozemském únosu. Pokud k němu opravdu došlo… Také si pamatuješ pouze na oslnivé světlo a na to, jak se rychle vznášíš vzhůru k nebi?“
Ezra: „Přesně! Potom už jenom na to, jak klesám zpátky k zemi. Záblesk světla a… nic víc. Nevím, co se dělo mezitím. Tak je to pravda? Unesli mě?!“
Liam: „No, těžko bychom se zbláznili oba nebo trpěli stejnou halucinací. Já jsem přesvědčený, že jsem to skutečně prožil. Ale žádnými fyzickými změnami jsem poté neprocházel.“
Ezra: „Mně… totiž… od první chvíle mi světélkuje břicho. Nechce to přestat! A k tomu ty sny…“
Liam: „Podíváme se na to a zjistíme, o co se jedná. Jen klid.“
Liam: „Obávám se, že… je to skutečně těhotenství. Na ultrazvuku vidím běžné, zdravé miminko. Chceš, ehm, vědět, co to bude?“
Ezra: „To přece není možné, vždyť jsem ti to řekl! Test byl negativní a ty příznaky… Jsou úplně jiné, než když jsem čekal kluky!“
Liam: „Zřejmě proto, že původ dítěte je jiný.“
Ezra: „Ne, to… s tím se nesmířím!“
Ezra v tu chvíli neuvažoval racionálně. Jednal čistě pod náporem emocí. Sebral se a začal instinktivně utíkat. Pryč z nemocnice, pryč před tou absurdní situací. Před vědomím, že ho zjevně někdo zneužil a on si to ani nepamatuje!
Liam: „Počkej! Měli bychom provést další vyšetření. Ezro, všechno se dá řešit, vrať se!“
Ale on neposlouchal, chtěl jen pryč.
Jeho stav bohužel dlouhý běh neumožňoval. Přestože se svalovou hmotou a kondicí na tom byl teoreticky lépe než kdy dřív, velké břicho ho táhlo k zemi a najednou nesmírně tížilo. V očích se mu sbíhaly slzy. Snad by propukl v pláč, kdyby nablízku nezaslechl povědomý ženský hlas.
Nymira: „Konečně. Věděla jsem, že to brzy přijde, že se uchytí. Podařilo se to! Jsi výjimečný, Ezro. Ještě toho spolu tolik dokážeme.“
Ezra: „Ne, tohle se neděje. Ty jsi jenom sen, nic víc. Trpím halucinacemi!“
Nymira: „Ujišťuji tě, že tohle všechno je skutečné. Ale nemusíš se ničeho bát, naopak. Měl bys být hrdý na to, co jsme dosud zvládli. Pojď ke mně.“
Zase cítil potřebu mít ji nablízku, dotýkat se jí, líbat ji a ve všem jí vyhovět. Smyslný hlas zněl jako rajská hudba. Dotek sliboval pohlazení a zhojení utrápené mysli. I ta věc uvnitř něj se k ní toužila přiblížit.
„Tys mi tohle provedla,“ hlesl zděšeně. „Je to tvé dítě.“
Nymira se jen usmála. „Podej mi ruku a já ti vše vysvětlím.“
Jako by se v Ezrovi svářely dvě stránky. Jedna chtěla Nymiru bez váhání vyslyšet, natáhnout se k ní a nechat se odvést kamkoliv. Ale druhá, ten starý Ezra, věděla, že by nic takového dělat neměl. Nepatřil k ní. Patřil ke svým partnerům, ke svým synům. A přece jí ruku podal. V jeho těle se projevovalo jiné a mnohem silnější vědomí.
Nymira: „Tak je to správně. Už jsem ti jednou říkala, abys mi neodporoval. Bude pro tebe mnohem snazší a příjemnější, když mě ve všem poslechneš. Sám pochopíš, že tvůj osud je už neodmyslitelně spojen s mým.“
Ezra: „Ale… moji synové… mí partneři…“
Nymira: „K tomu už jsem ti také něco pověděla. Tvůj starý život je pryč, tady na Sixamu nic neznamená. Patří mě a mému poslání. Ukázal ses být vhodným nositelem, Ezro, a byl by hřích toho nevyužít pro naši věc. Má rasa potřebuje víc takových, jako jsi ty.“
Ezra: „Co je na mně tak zvláštního?“
Nymira: „Odnosíš mé děti. Pomůžeš naší rase znovu rozkvést. Není mnoho simíků, u nichž by se hned první oplodnění vydařilo. Věděla jsem, že máš potenciál. Plod se ustálil a těhotenství probíhá bez komplikací.“
Ezra: „Ne…“
Nymira: „Ano, za několik měsíců mi dáš prvního potomka. Když bude zdravý a vše proběhne hladce, přikročíme k dalšímu oplodnění.“
Ezra: „To tedy ne! Já se… nenechám využívat, co si sakra myslíš?! Uneseš mě a bez mého vědomí uděláš tohle, to… ne, na to nepřistoupím! Ta věc ve mně nezůstane a já nebudu žádným tvým experimentem!“
Nymira: „Ale, ale, takový výbuch emocí a projev svobodné vůle, to se ti nebude tolerovat. Hm. Jsi silná osobnost, silnější, než jsem předpokládala. Bude to chtít uplatnit větší nátlak.“
Ezra: „Nech mě na pokoji – ach!“
Nymira: „Jen vydrž, za okamžik zapomeneš, jak ošklivě ses ke mně právě choval. Jestli se tvá mysl bude vzpírat, akorát tím ohrozíš plod a to nedopustím. Neuděláš nic, Ezro, opakuji nic, čím bys to dítě ohrozil, rozumíš?!“
Ezra: „Um-hm.“
Nymira: „Donosíš ho, a jakmile ti poručím, odevzdáš jej Sixamu. Pak ti dopřeji nějaký čas na zotavenou, abys věděl, že to s tebou myslím dobře, a přikročíme k dalšímu oplodnění. Kdo ví, když to půjde dobře, třeba vyzkoušíme i vícečetné těhotenství. V tomhle směru se můj osobní výzkum ubírá velmi zajímavým směrem a děláme už velké pokroky. Čeká nás toho spoustu, Ezro, a ty to nebudeš bojkotovat. ROZUMÍŠ?!“
Ezra: „A-ano.“
Nymira: „Začneš se ke mně chovat uctivěji. Mně přece můžeš důvěřovat. Záhy pochopíš, že jsem to nejlepší, co tě potkalo. Že tvým účelem a osobním potěšením je pomáhat mi v mé jedinečné a důležité misi. Vyjdeš mi vstříc vždy a všude. A přestaneš se konečně upínat na minulost.“
Ezra: „Ano.“
Nymira: „Výborně. Kdyby tě napadlo se mi vzepřít a něco zkoušet, dozvěděla bych se o tom. Mezi mnou a dítětem je zvláštní mimozemské pouto, víš. Pokud bys náhodou zapomněl, upozorní tě, kde se nalézá střed tvého vesmíru. Přímo tady, u mě.“
Nymira: „S těmi svými partnery skoncuješ. Nejlepší bude, když zpřetrháš všechny svazky, aby tě nic nerozptylovalo od toho, co je opravdu důležité. Začneš o sebe více dbát. Musíš teď hodně odpočívat, zdravě jíst a starat se, aby dítě prospívalo. Budeš ho milovat a chránit. Je to jasné?“
Ezra: „Ovšem. Naprosto… jasné.“
Ezra: „Nedopustím, aby mu někdo ublížil. A až… až se narodí, odevzdám ho.“
Nymira: „Správně. Výborně. Teď bychom náš nově nalezený soulad mohli stvrdit polibkem, co říkáš? Jen ať to získá váhu.“
Ezra: „Jistě. Jak si přeješ, má paní.“
Nymira: „Ó, líbí se mi, jak to znělo. Vůbec se nebudu zlobit, když mi tak budeš říkat častěji.“
Ezra: „Budu, má paní.“
Uvnitř něj se rozhostilo zvláštní ticho, narušované jen tím, co nějak automaticky považoval za tlukot dětského srdce. Až dosud ho nevnímal, náhle se mu stal opravdovým centrem vesmíru. Dítě a Nymira. Nic jiného neexistovalo.
Nymira: „Co si o mně myslíš teď?“
Ezra: „Myslím, že jsi… krásná. Neodolatelná. Chci tě ještě políbit. Prosím, potřebuji tě políbit.“
Nymira: „Samozřejmě. Správně. Už mě nebudeš zlobit, že ne? Uděláš, o co jsem tě žádala. Přerušíš kontakt se svými muži?“
Ezra: „S jakými muži?“
Nymira: „Ach, sláva. Už jsem se bála, že mi začneš působit problémy. Takhle už mě příště nestraš. Když jsme si to všechno tak hezky vyříkali a vysvětlili, můžeš se zase vrátit domů.“
Nymira: „Ale buď opatrný, nikdo by se neměl dozvědět příliš mnoho podrobností o tvém současném stavu. Bude lepší, když zůstane mezi námi. Nikomu už o svém těhotenství NEŘÍKEJ.“
Ezra: „Neřeknu. Miluji tě.“
Nymira: „To ráda slyším.“
Nymira: „Pšt, jen klid, Ezro. Nech oči zavřené. Spi. Postarám se o tebe. Vždycky. Něco za něco, že ano. Přece bych svůj nejnovější úspěšný experiment nenechala strádat.“
Nymira: „Až ukážu své dosavadní výsledky Asteronovi, nepochybně uzná, že jsem celou dobu měla pravdu. Nepotřebujeme souhlas lidí, obejdeme se bez něj. Hlavní je přece přežití naší rasy a její další rozvoj.“
Nymira: „Tohle je cesta. Ano. Spolehlivá, účinná a děsivě snadná. Tak proč po ní nejít?“
Komentáře
Okomentovat