Aidenův příběh vrcholí, ale nekončí. Příště nás čeká plynulý návrat k Ezrově dějové lince a bude to ještě docela napínavé… Pokud má někdo problém s mpreg romancemi, tak jako obvykle upozorňuji, že by možná raději neměl číst dál. 😉 I když zrovna mimozemské únosy a jejich následky jsou běžnou součástí hry.
Aiden: Týdny, měsíce plynuly, účastnil jsem se pravidelných kontrol, jak bylo třeba, a připravoval se na ten velký den. Ačkoli to jsem asi neměl dělat.
Aiden v práci: „Bože, takhle to vypadá, když přichází na svět malý mimozemšťan? Proč na to čumím?!“
Kolega Brian: „Neříkal jsem ti, ať to neděláš?“
Aiden: Doma jsem si připravil provizorní eh… porodní místnost. To zní fakt šíleně. Ale do klasické nemocnice jsem dost dobře nemohl a dítě muselo přijít na svět na Zemi. Bůh mi pomáhej, i když jestli mě vidí, nejspíš mi už zařídil jízdenku do pekla… Věřící nejsem, ale tuším, že pár přikázání jsem určitě nějak porušil.
Aiden dorazil na další lékařskou prohlídku. Pardon, ale tenhle obrázek jsem si nemohla odpustit. Záběr na mimozemské laboratoře v plném pracovním zápřahu a se Zoe, která se sama od sebe postavila tak šikovně, že zvědavě načuhuje, divizna, to je ideální. 😄
Aiden: „Asteron tu není? Totiž, má to být poslední větší kontrola předtím, než se dítě narodí, tak jsem čekal, že bude u toho.“
Josh: „Má hodně práce, ale vzhledem k tomu, jak hladce se tvůj stav vyvíjí, není nutné, aby tu byl. Zvládneme to sami, ne?“
Aiden: Jo, jen jsem ho dlouho neviděl. Myslel jsem, že mě rád uvidí, jako já jeho. To nic, je vytížený.
Josh: „Co se porodu týče, jsme domluvení. Až to přijde, portál se opět rozsvítí, ale tentokrát budu cestovat já za tebou.“
Aiden: „Co když nastanou komplikace?“
Josh: „Kdyby měly nastat, daly by o sobě vědět už teď. Věř mým zkušenostem. S mimozemskými těhotenstvími to takhle je. Budeš v pohodě, Aidene.“
Aiden: „Když to říkáš, odborníku.“
Aiden: „Tak já asi půjdu. Dáte Asteronovi vědět, jak jsme dopadli, že?“
Zoe: „Ovšem a navrch přidám, že ti chybí a přál by sis ho zase vidět.“
Aiden: „Opovaž se! Nic takového jsem neřekl.“
Zoe: „Ani nemusíš, mám oči. Takže vím, že by tě taky rád viděl.“
Aiden: „Vážně?“ Ona snad čte myšlenky.
Aiden: Uplynuly další dva týdny, v práci jsem si už dávno vzal dovolenou a v podstatě jsem jen čekal, kdy to přijde. Podle Joshe byla téměř stoprocentní pravděpodobnost, že k tomu dojde tuhle noc. Ne, vůbec jsem nebyl nervózní…
Aiden: No, možná jsem maličko znervózněl ve chvíli, kdy mě začalo příšerně tížit a bolet břicho. Pak jsem si všiml, jak portál opodál začíná blikat. Do háje, už je to tady!
Aiden: „Sakra, to je bolest!“
Josh: „Tak už jsem tady a koukám, že právě včas. Výborně, základní vybavení máš připraveno. Poslechneme si miminko a zkontrolujeme, jak jsme na tom.“
Aiden: „Hlavně rychle! Bože, na co jsem se to dal?!“
Aiden: „Uf, ááá! Opatrně! Není mu nic?“
Josh: „Uklidni se, kamaráde. Dýchej. Bude to dobré.“
Aiden: „V tuhle chvíli se tomu fakt těžko věří.“
Josh: „Chápu, ale zvládneme to. Nedělám to prvně, tak mi trochu věř.“
Aiden: „Ááá, proklínám Asterona i celý zatracený Sixam! A taky sebe, jak jsem mohl být tak blbej a myslet si, že to bude fascinující dobrodružství?!“
Josh: „Až skončíš s tím tyátrem, tak prosím trochu zatlač a budeme mít hotovo. Žádný stres.“
Aiden: „Tebe taky proklínám, doktore!“
Josh: „No vidíš, a já přitom pro tebe mám takovou roztomilou nadílku.“
Aiden: „Panebože, to je…?“
Josh: „Tvoje dcera.“
Aiden: „Moje… ale nevypadá… Totiž, představoval jsem si, že bude vypadat jinak.“
Josh: „Děti lidských nositelů potřebují trochu času, než se dovyvine jejich mimozemská forma.“
Aiden: „Moje dcera.“
Josh: „Za pár dní už bude vypadat úplně jinak a bude připravena k cestě na Sixam. Tam dostane jméno, znak Asteronova rodu a začne její spokojený život plný příležitostí a důležitých poslání v zájmu domovské planety.“
Aiden: Ty dny samozřejmě uplynuly rychlostí blesku. Holčička byla spokojená a samou radostí zezelenala. Najednou se tolik podobala Asteronovi. Krucinál, je to jen spolupráce. Pomáhám v rámci Programu obnovy populace. Nic víc, nic míň. Byli jsme úspěšní.
Aiden: Jedné noci se ozvalo očekávané volání vesmíru, i když trochu jinak, než jsem myslel. Asi jsem předpokládal, že se opět rozzáří fialový portál, že jím projde Josh nebo přímo Asteron a odnese si s sebou tu mou malou hvězdičku.
Aiden: Místo toho zazněl hlas shůry jako v nějakém děsivém sci-fi filmu. Ale místo strachu jsem pocítil vzrušení, protože hlas patřil Asteronovi.
Asteron: „Naše dcera je připravená na cestu domů. Prosím, rozluč se s ní. Za chvíli bude přenesena na Sixam, kde ji čeká život v lásce a spokojenosti, to ti slibuji.“
Aiden: Z nějakého důvodu jsem mu věřil. Nevím, co přesně holčičku čekalo, nikdo mi to nesdělil a zřejmě ani nemohl. Do těchto záležitostí už lidský hlas neměl co mluvit.
Aiden: „Tak je to tady, maličká, musíme se rozloučit. Budeš mi chybět, ale třeba se někdy v budoucnu zase uvidíme. Doufám v to. Hodně štěstí na tvé další cestě.“
Aiden: „Tvůj vesmírný táta na tebe dá pozor a ten druhý tady na Zemi na tebe nikdy nezapomene. Mám tě rád, hvězdičko.“
Aiden: A najednou… zmizela. Zbyla po ní jen zvláštní mimozemská kolébka, jediný důkaz toho, že tady kdy byla. Vlastně ještě mám snímek z ultrazvuku, který jsem na Joshovi vyžebral.
Aiden: Prázdnota v mém srdci byla neúnosná. Stál jsem tam a nevěděl, co se sebou. Zdálo se zbytečné sejít dolů do kuchyně a něco sníst. Jít se usadit k televizi a sledovat zprávy. Číst si nebo jít prostě spát a zítra začít další den, jako by se nic nestalo. Odejít do práce a fungovat. Už to nikdy nebude jako dřív.
Komentáře
Okomentovat