Ahoj, přicházím s pokračováním příběhu Vlada a Bena, protože, jak víte, předchozí část skončila velmi otevřeně. Snad vám mezitím neruply ty napnuté kšandy, pokud jste to tedy ještě neznali z FB skupiny. 😃 Příběh Caleba a Joni bude v příští části, i když v jejich případě se bude jednat spíše o střípky ze života. Bude to spousta rodinných fotek ke kochání.
Pokud mám někde překlepy nebo zaměněná jména (občas se mi to stává), budu vděčná za upozornění formou komentáře. Dnešní varování? Asi žádné. Kdo to sleduje, tak už ví, jakou šílenost může čekat. 😃 Gay romance, mpreg romance. 😉 Prostředí bude tentokrát jednotvárné, je to hlavně o emotivním rozhovoru. Mimochodem, asi to podle některých nebude tak špatná dějová linka – jedna slečna z nejmenované anglickojazyčné FB skupiny se rozhodla scénu z této části „nenápadně“ okopírovat. Tehdy jsem se to ještě snažila překládat do AJ.
Benedict: „Co… co tady… Tobě je špatně? Vypadáš příšerně!“
Vlad: „Děkuju mockrát.“ (A to jsem si pořídil novou košili, abych zapůsobil.) „Jen se mi trochu zamotala hlava, ale to nic není. Můžu dál? Chtěl bych… chtěl bych si promluvit.“
Benedict: „Ovšem, ale… víš jistě, že ti nic není? Jsi snad ještě bledší než obvykle.“
Vlad: „Jak říkám, to… to bude v pořádku. Potřebuju jenom, ehm…“
Benedict bez váhání nastavil ruku. „Krev? Jestli to pomůže, prosím.“
Vlad ale překvapeně odmítl. „Cože? Ne, to není z nedostatku krve. Jsem v pohodě, vážně.“
Benedict: „Jestli nechceš moji, mám tu ještě nějaké balíčky krevní plazmy.“
Vlad: „Já netrpím nedostatkem krve! Ty bys… Tak samozřejmě mi nabízíš vlastní po tom všem?“
Vlad si nebyl jistý, jestli je to divné, znepokojivé nebo dojemné. Bál se, že Ben ho ze svého prahu rovnou vyhodí, místo toho je ochotný mu pomoct i tak, že sám sebe oslabí. V tu chvíli ale utrousil nejhloupější poznámku, jakou asi mohl: „Zajímavý piercing.“
Ben se zamračil a zkroušeně usedl na gauč. „Jo, já vím, že tobě se to nelíbí, ale nosím ho rád. Dělám asi spoustu věcí, které… bych dělat neměl. To jsem holt já, Vlade. Člověk se spoustou chyb.“
Vlad: „Nepřišel jsem ti nic vyčítat.“
Benedict: „Ne? Tak proč jsi tady? Měl jsem dojem, že posledně jsme si všechno řekli.“
Vlad: „Zdaleka ne. Řekl jsem jen spoustu věcí, které jsem říkat neměl, a udělal velkou chybu, když jsem tě ponížil a využil. Ublížil jsem ti, protože jsem chtěl, abys pochopil, jak mi bylo, když jsem tě v tom klubu uviděl.“
Vlad: „Bolelo to, protože jsem tě měl vážně rád. Pořád mám, ačkoli jsem tvrdil něco jiného. Byl jsem naštvaný, zrazený a… asi to byla největší rána, jakou moje hrdost kdy utrpěla.“
Benedict: „Mrzí mě to. Vím, že nemůžu říct a udělat nic, co by to napravilo. Je mi jasné, že to nelze uspokojivě ospravedlnit, ale opravdu to byla jen práce. Příliš jsem se bál ti to říct a styděl jsem se…“
Benedict: „Podělal jsem to, ale s tebou jsem to myslel vážně.“
Vlad: „Kdybys to myslel vážně, byl bys ke mně upřímný. Přece jsi musel vědět, že to jednou vyjde najevo.“
Benedict: „Asi jsem zbaběle doufal, že dřív dám výpověď a najdu si něco jiného. Chápu, jak uboze to zní… Byl jsem hlupák.“
Vlad: „Ale ani já k tobě nebyl zcela upřímný, v tom máš pravdu. Chybu jsme udělali oba. Otázka zní, co bude dál. Můžeme si vůbec ještě důvěřovat?“
Benedict: „Museli bychom začít znovu a tentokrát už žádné tajnosti. Vím, že to nepůjde hned, ale pokud mi dáš ještě šanci, udělám všechno, abych si tvou důvěru znovu získal. Ať to trvá jakkoli dlouho.“
Vlad si uvědomoval, že to opravdu nepůjde ze dne na den, ale Ben mu bolestně scházel. Za svůj dlouhý upíří život poznal spoustu simíků, přicházeli a zase odcházeli, aniž by zanechali stopu. Ale Benova stopa je pořád čerstvá, hluboká a nesmazatelná.
Vlad: „Nějaký čas mi trvalo, než jsem na to přišel, ale nechci tě ztratit. Nemůžu.“
Benedict: „Ani já nechci být dál bez tebe. Když jsi nereagoval na moje zprávy a telefonáty… Zatraceně!“
Benedict: „Bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím.“
Vlad: „Počkej. Řeklo se, žádná další tajemství, ale je tu ještě jedna ehm… choulostivá záležitost. Možná si dvakrát rozmyslíš, jestli… se mnou chceš být.“
Benedict: „O čem to mluvíš? Co je to?“
Vlad vytáhl nějaký obrázek. Vlastně to byl snímek z ultrazvuku. (Prosím, ignorujte, že ten snímek časově moc neodpovídá, vhodnější jsem nenašla. 😃)
Vlad: „Pořád ještě to nedokážu říct nahlas. I já jsem zbabělec, Bene, ale máš právo to vědět. Prostě… Prostě ti to ukážu, ano?“
Podal mu snímek a Ben na něj zůstal ohromeně zírat. Nebyl sice doktor jako jeho starší bratr a švagr, ale i on dokázal odtušit, na co se dívá.
Benedict: „To myslíš vážně, tohle? Přijdeš si sem, tváříš se, že… že se chceš usmířit, a pak… Tímhle jsi měl začít! Že už sis za mě našel náhradu!“
Vlad: „Cože?! Jakou náhradu?“
Benedict: „Nějakou ženskou! A stačil jsi ji i zbouchnout. Proč mi to ukazuješ? Abych vám poblahopřál?! Aby sis mě náležitě vychutnal?“
Vlad: „Panebože, zadrž! Nemám žádnou ženskou, tohle, to… je to moje. Ten snímek je můj!“
Benedict se znovu zarazil. Jeho mozek se marně pokoušel zpracovat ten náhlý zvrat.
Vlad: „Hádám, že to přece jen budu muset vyslovit. Tohle je… bude nebo možná nebude… Naše dítě.“
Benedict: „Snažíš se mi říct, že jsi…“
Vlad: „Jsem. Je to to nejšílenější, co se mi kdy stalo, ale je to pravda.“
Benedict: „Ale jak by to bylo… Totiž… Použil jsem ochranu. Vždycky používám ochranu, nikdy jsem…“
Vlad: „Nebudeme první ani poslední, u koho selhala.“
Pod náporem emocí Vlad vstal a trochu se zakymácel, když mu klesl tlak. „Asi bych… Měl bych odejít. Vůbec jsem sem neměl chodit a zatahovat tě do toho. Proč bys něco takového chtěl? Máš nový domov, práci, začínáš nový život.“
Se všemi těmi slovy se pomalu vzdaloval, ale Benedict přiskočil a vlezl mu do cesty.
Ben: „Teď rozhodně nemůžeš jenom tak odejít!“
Benedict: „Nechci, abys mi zase zmizel ze života, to už jsem ti přece řekl.“
Vlad: „Jenomže já žiju ve Forgotten Hollow. A ty se tam se mnou nevrátíš, že ne?“
Benedict: „Nemůžu. K něčemu jsem se tu zavázal, snažím se pomoct udělat tohle město lepším. Mám práci, chystám se koupit dům.“
Vlad: „Tak vidíš. Do toho dítě nijak nezapadá. A já taky ne. Pusť mě, prosím.“
Benedict: „Nechoď! Všechno se dá přece nějak řešit.“
Vlad: „Ještě nevím, jestli ho dám pryč.“
Benedict: „Chtěl bys ho dát pryč? Protože já ne.“
Vlad: „Co to vykládáš?“
Benedict: „Chci vás oba.“
Vlad: „Před pár minutami jsi o něm vůbec nevěděl. Copak ti nedochází, co všechno by to znamenalo?“
Benedict: „Měli bychom rodinu.“
Vlad: „Ale já jsem obávaný a respektovaný upír, zatraceně! Mám spoustu nepřátel, které drží stranou jen strach a má pověst. Kdyby se rozneslo, že… Hrozná představa.“
Benedict: „A na tom ti záleží víc? Proč jsi sem tedy chodil? Usmířit se se mnou, abys mě hned zase opustil?“
Benedict: „Co tě drží ve Forgotten Hollow? Rozlehlé, opuštěné sídlo? Proč bys nemohl zůstat tady?“
Vlad: „Upír mezi ekology? Slyšíš, jak bláznivě to zní?“
Benedict: „Jako další YA bestseller. Už se staly bláznivější věci. Joni a Caleb chtějí farmařit. Liam se hodlá oženit s mořským mužem, no a? Je šťastnější, než kdy byl. My bychom taky mohli být šťastní.“
Vlad: „Já si vážně nejsem jistý, že bych tohle zvládl, myslím… projít si tímhle stavem. Být rodič.“
Benedict: „No, nebyl bys na to sám. Už nikdy nebudeš sám, jestli jsi ochotný dát mi šanci. Za to, jak jsem před chvílí vybouchl, se omlouvám. Představa, že bys byl s někým jiným, je strašná. A přitom já… Já ti přesně takovou představu způsobil. Jsem největší blbec na světě.“
Vlad: „Ty to myslíš vážně, že? Tedy, ne to s tím blbcem, i když hádat se nebudu, heh. Klidně by sis mě sem hned nastěhoval a snášel moje nálady. Tušíš, jak těžké to bude?“
Benedict: „Těžší je být bez tebe, o tom už jsem se přesvědčil.“
Benedict: „Miluju tě.“
Vlad: „Já tebe taky, ale… platí, že ještě potřebuju čas. Chci ti věřit.“
Benedict: „Chápu. Dokážu, abys mi zase věřil, a znovu už tě nezklamu.“
Benedict: „Pořád je ti špatně? No, teď už chápu, čím to asi bude. Nechceš alespoň sklenici vody? Pojď si zase sednout, ano?“
Vlad: „Tohle se mi teď děje pořád, ale za chvíli to zase přejde, není nutné, ech…“
„Vlade!“ Ben ho zachytil v poslední chvíli, než se skácel. 😃 Jaký to radostný stav…
Pro Vlada by bylo vážně trapné, kdyby o sebe měl nechat pečovat, ale jsou chvíle, kdy to jinak nejde.
Naštěstí Ben nezaváhal a byl odhodlaný se o něj dobře postarat. (Nemyslím, že by Vlada ve skutečnosti unesl, ale póza je to pěkná, dokonce přímo určená dvěma mužským simíkům, takže někdo tomu asi věřil. 😃)
Ben odnesl Vlada do ložnice a uložil do postele. Věděl, že by mu měl dopřát prostor a čas, jak si přál, ale ležel tam tak bezbranně, že si zkrátka nemohl pomoct. Lehl si vedle něj, aby na něj dával pozor.
Musím vyzkoušet, jestli je možné ruku takhle ohnout a položit si na ni hlavu, ale myslím, že by to začalo hezky rychle bolet. 😃
Nakonec oba usnuli a teď si trochu pošlapu vlastní romantický moment, když se zeptám – taky vám ten piercing připadá jako bublina u nosu? 😃
Komentáře
Okomentovat