Ahoj, tato část příběhu vznikla, když jsem si původně chtěla jen zahrát a možná nafotit další střípky ze života na farmě Caleba a Joni, ale pak najednou přišel sám od sebe na návštěvu Benedict a tvářil se hrozně smutně, tak jsem toho rovnou využila.
Nejradši mám, když se člověk nesnaží o nic zajímavého ani zábavného, ale ono se to samo přihodí. Pak už jsem k tomu jen doplnila začátek s Vladem a Benem. Ať se líbí a budu ráda za názory, děkuji. I když chápu, že této dvojice jsme si teď užili víc než dost. Nebojte, hojně jsou tu i Caleb a Joni s novým hříbátkem a už brzy se ke slovu vrátí Gabriel s Lilith, černokněžník Declan a všemi „zbožňovaná“ Delyne, kterou tady na blogu ještě neznáte. Ale poznáte. 😈
Do příběhů teď zapojím i myšlenky a dialogy mezi zvířátky, které budu od přímé řeči odlišovat kurzivou.
Uprostřed noci se Vlad probudil v cizí posteli a úplně sám. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde se nachází. Vlastně si nebyl jistý, jestli se mu to jenom nezdá.
Pořád mu bylo špatně, trochu se mu točila hlava, ale hlavně žaludek ho zlobil. Pak ho náhle rozptýlila hudba vycházející odněkud z vedlejší místnosti. Tu skladbu dobře znal.
Vyšel z neznámé ložnice do stejně nepovědomé, téměř prázdné chodby a konečně spatřil něco blízkého, tedy někoho.
Jako ve snu – a možná to skutečně sen byl – se přiblížil k Benovi.
Vlad: „Tohle jsi hrál na našem prvním rande.“
Benedict: „Napadlo mě, že by ti to mohlo udělat radost, ale asi jsem tě jen vytrhl ze snu. Promiň, nějak jsem… potřeboval jsem si chvilku zahrát.“
Benedict: „Co to děláš? Neřekli jsme si, že… ehm, na to půjdeme pomalu?“
Vlad: „Ano, ale je to jen objetí. Musím se přece ujistit, že se mi nezdáš. Že jsem opravdu tady s tebou.“
Vlad: „Nemáš to tu zrovna… zařízené.“
Benedict: „Většina mých úspor padla na vybavení přízemí a zahrady, i když je vlastně všechno z druhé ruky. Knox mi pár věcí přenechal, říkal, že už je nebude potřebovat. Časem to bude lepší, postupně z toho tady vytvoříme hezký domov.“
Vlad: „My?“
Benedict: „Jestli chceš. Tamhle vedle ložnice je zatím prázdná místnost, docela prostorná. Tam by mohl být dětský pokoj.“
Vlad: „Ty tedy neztrácíš čas.“
Vlad: „Proč přestáváš hrát? Rozptyluji tě snad?“
Benedict: „Ha! Dokážu hrát i se zavřenýma očima a nerozptýlí mě nic. Ani ty.“
Vlad: „To zní jako výzva. S radostí přijímám.“
Benedict: „Hej, co to…“
Vlad: „Tak prosím, předveď se.“
Benedict hrál dál a vážně se snažil, ale z pochopitelných důvodů ho to brzy přestalo bavit. Raději uznal porážku a soustředil se na jiné věci, když už měl to štěstí, že se mu nabídly. 🙂
Mezitím na novém ranči pomlčka farmě Vatorových právě Caleb nutil dcerku do bříškování. Asi to není její oblíbená činnost, pokaždé u toho pláče. 😃
Joni se zdokonaluje v malování. Její táta býval malíř, než se dal na dráhu policisty. Ona ale na sobě musí ještě pracovat. Postupně vybavuji domácnost rodinnými fotkami. Na těchto můžete vidět Briana s jeho třemi potomky, nejstarším Liamem, mladší Joni a zatím nejmladším Rayem. Joni jako dívenka je po takové době hraní trochu úlet. 😃
Miluju, když Caleb dělá ty své upíří skřeky a drží přitom v náručí dcerku, která je z toho očividně trochu nesvá. 😃
Další rodinné fotečky, zútulňuje se nám to tady pomalu, ale jistě.
Navrch pár fotek ze svatby, ale tuto část pravděpodobně ještě nějak upravím. 🙂
Caleb ode mě s novým domovem dostal i nové vlastnosti „farmář“ a „milovník koní“. Byl smutný, že zatím žádného koně nemá, a tak jsem mu pořídila hříbátko připomínající koně, na němž jsem jezdívala jako malá na farmě Bolka Polívky. 😃 Také jsem ho stejně pojmenovala, ačkoli si nejsem jistá, zda se to tak psalo: Corrado.
Kdovíproč má Caleb ustavičně napjaté náladovky s tím, že „se mu farma rozpadá pod rukama“, a to jsme sotva začali. Přitom nemá na starost nic jiného než toho mimochodem šťastného koně. 😃
Zničehonic se na návštěvu pozval Joniin bratr Benedict. Proč se asi tváří tak smutně?
Caleb: „To je Ben, co se mu asi stalo, že vypadá tak nešťastně? Doufám, že se zase nepohádal s Vladem.“
Corrado: To nevím, ale dej mi cukřík.
Benedict: „Omlouvám se, že ruším.“
Joni: „Nesmysl, jen pojď dál a řekni mi, co se stalo.“
Benedict: „Vlastně nic hrozného. Naopak bych měl být šťastný a taky jsem, jen… Mám zároveň strach.“
Joni: „Z čeho? Povídej.“
Benedict: „Totiž, vypadá to, že Vlad a já… čekáme rodinu.“
Joni: „Ha! Takže Riley měl pravdu. Hm, zdá se, že mu dlužím pět stovek…“
Benedict: „Cože? Vy jste se snad vsadili, že –“
Joni: „Ale to teď není důležité, ne? Pojď, sedneme si a v klidu to probereme. Dáš si něco k pití?“
Benedict chtěl sestře vysvětlit, že se na dítě těší, ale zároveň ho děsí představa další velké životní změny. Nebyl si jistý, jestli zvládne být zodpovědný a dobrý rodič. Naneštěstí Joni zrovna zazvonil telefon, zavolal jí táta Alex, a tak to musela vzít. Mezitím Benedict seděl stranou a díval se na malou Celii na hrací podložce.
Roztomilý kojenec ho zaujal, když mu i přes dudlík věnoval úsměv a natáhl k němu ty drobné prstíčky.
Benedict se nejdřív zdráhal, ale nakonec vzal svou neteř do náručí. Dokonce ji nakrmil z lahve, zatímco Joni se v pozadí vědoucně usmívala.
Ben se tak na malou Celii díval a představoval si, jaké to bude, až si poprvé pochová vlastní dítě. Nezdálo se to už tak děsivé – přestože ho vzápětí poblinkala. 😃
Celia: A máme ho! Už je v naší moci. Roztomilost opět vítězí!
Corrado: Roztomilost vítězí i tady venku!
Den pokročil, setmělo se a Benedict se před odchodem s tím rozkošným prckem loučil jen těžko. Měl mnohem lepší náladu než před pár hodinami, když přišel.
Benedict: „Děkuju. Jsem rád, že jsme si popovídali, že jsem s vámi mohl strávit prima den.“
Joni: „To já taky. Víš, že můžeš kdykoli přijít nebo zavolat, když budeš cokoli potřebovat. Na nic nejsi sám, jasné?“
Bratr a sestra se objali.
Benův krok byl teď svižnější a radostnější. Do budoucna hleděl s nadějí a nadšením. 🙂
No a Caleb s Joni si také přišli na své. Po celodenní dřině si zasloužili chvilku o samotě, ačkoli si na to mohli vybrat vhodnější místo. 😃
Tahle fotka mě fascinuje, jako všechny, o které jsem se vůbec nesnažila, a přesto jsou k popukání. 😃 V popředí žhavá scéna, vzadu jakási vážná zvířecí situace...
Corrado: Zdá se, že mám spolubydlícího.
Králíček: Tohle je teď moje území a moje postel!
Komentáře
Okomentovat