Ahoj! Další den a další část příběhu. Vy nás ale zásobujete, pane Karfík… Já vím, já vím, hlavně si na to nezvykejte, protože nemůže být každý den čas a posvícení. Za vaše názory budu ale jako vždy moc ráda. ☺️
VAROVÁNÍ: Tato část příběhu zahrnuje gay romanci, mpreg romanci (mužské těhotenství), násilí a magické souboje, světelné efekty, ale zároveň i poměrně tmavé fotky. Děj se odehrává v noci, částečně za mírného svítání. Snažila jsem se to zesvětlit co nejvíce, aby byli draci alespoň trochu vidět. 😉
Byla to dechberoucí a zároveň hrozivá podívaná plná bolestných skřeků, jak se těla Delyne a Declana protahovala do podivných rozměrů.
Caleb: „Páni, něco takového jsem ještě neviděl!“
Vlad: „Bene? Prober se…“
Joni neříkala nic, jen stála a napjatě sledovala, jak se dva simíci postupně mění v ohromné tvory, jaké dosud znala jen z pohádek.
Ve světě, po kterém pobíhají upíři, vlkodlaci, čarodějové, mimozemšťani či mořské panny (nebo těhotní chlapi, když jsme u toho 😃), by ji to už nemělo překvapovat, ale stalo se.
Na tuhle fotku Declana jsem poměrně hrdá. 👍
Stačilo pár fialových záblesků a místo čarodějných sourozenců tu najednou proti sobě stáli dva draci, připravení se do sebe pustit. Delyne vzlétla a zaútočila jako první.
Vypustila na Declana fialový plamen, ale on byl navzdory své velikosti dost mrštný, aby se útoku vyhnul.
Sám posléze reagoval obrovskou ohnivou koulí, která Delyne obklopila jako zářivý kruh z ničivých plamenů.
Na rozdíl od něj nebyla tak rychlá. Možná že vládla větší fyzickou silou i magickou mocí, ale chyběly jí mrštnost a postřeh.
Declanův fialový oheň ji spaloval a trýznil. Z hrdla se jí vydral zoufalý řev, když plameny zasáhly i její křídla.
Marně se snažila sama sebe uhasit. Zřítila se k zemi a zanechala v ní pod sebou kráter, zatímco Vlad se opodál pokoušel přivést k vědomí zraněného Benedicta.
Vlad: „Myslel bych, že vlkodlaci budou mít rychlejší regenerační schopnosti. Otevři oči!“
Joni: „Bráška není vlkodlak. Delyne ho očarovala, aby tak dočasně vypadal. Věděla, že to postačí, aby vám oběma ublížila. Prozradila mi ale, že skutečná proměna by trvala déle. Nechtělo se jí čekat.“
Vlad nevěděl, jak reagovat. Ze srdce mu spadl kámen, pocítil nesmírnou úlevu. Vzápětí mu vnitřnosti sevřela ledová ruka strachu. „Takže je člověk? Musíme ho vzít do nemocnice!“
Declan se opatrně přiblížil k sestře, kterou jeho ohnivá střela srazila z oblohy. Kdyby zavětřil, cítil by ve vzduchu zvláštní změnu. Odporný pach její černé magie znatelně zeslábl, protože ona sama zeslábla. Proměna v dračici, nepřetržité užívání kouzel, tvrdý dopad… To všechno se spojilo a způsobilo její prohru. Konečně byla poražena!
Liam: „Co se děje?! Mně snad praskne hlava!“
V momentě, kdy čarodějnici tak výrazně ubylo magické moci, ustoupil i zlý vliv, který měla na Liama. Zamrkal, před očima mu běhaly mžitky. Musel se zastavit, zhluboka nadechnout, vydechnout. Když znovu otevřel oči, jeho společníci Lilith a Gabriel byli pryč, ale něco jiného se k němu vrátilo. Vlna vřelých pocitů, které choval k jisté bytosti. „Riley,“ zašeptal.
Lilith a Gabe si ani nevšimli, že se třetímu členovi své záchranné výpravy poněkud ztratili z dohledu. Dál se totiž plně soustředili na pátrání po umírajícím mořském muži. Konečně zašli za roh, odkud se jim naskytl vskutku bizarní výhled…
Lilith vyjekla a Gabriel tiše zaklel. Oba se zarazili uprostřed kroku, když před sebou spatřili mořského muže, jakého ale rozhodně nečekali. S rozložitou ploutví, černými vlasy, popelavou, ale přitom třpytivou, zářivou pokožkou.
Bližší záběr, abyste mohli ocenit, jak úžasný výraz má Lilith. 😃 Tuhle pózu miluju.
Zato Rileyho výraz působí tak smutně a nepřítomně! Vlastně, je to vůbec on? Ale kdo jiný by to byl? Takhle skleslý, opuštěný, sám uprostřed temné jeskyně…
Lilith: „Riley? Jsi to ty? Co se ti to stalo?“
Riley: „Hm? Lilith? Kde se tu bereš?“
Lilith: „Přišli jsme tě zachránit! Já, můj přítel Gabriel a taky Liam. Slyšíš mě? Liam je tady!“
Riley si ale jen povzdechl. „Nesmysl. Proč by sem chodil? Odehnal mě. Už mě nemá rád. Dokonce… dokonce ani naše dítě. Nechce nás.“
Začal zpívat, nejdřív tiše, ale postupně čím dál hlasitěji a smutněji. Měl krásný, jemný hlas. Lilith ho znala jen veselý, plný radosti. Tohle bylo celé špatně.
Gabriel: „Zvláštní, v tomhle psychickém rozpoložení… by už vůbec neměl být naživu. Ale to dítě se ho asi vážně snaží chránit. Místo aby zemřel, začala se měnit jeho podoba. Nebo snad vypadal takhle vždycky?“
Lilith: „Ne, byl to roztomilý, usměvavý blonďák.“
Gabriel: „Za méně vážných okolností bych začal žárlit, ale na to teď není čas. Musíme ho dostat odsud, tohle depresivní prostředí moc nepomáhá.“
Riley na okamžik přerušil písničku, aby vznesl námitky. „Naopak, tady je mi dobře. Je tu klid, cítím… cítím se tu vítaný.“
Lilith: „Proč ses nevrátil domů? Myslím do moře.“
Riley přejel očima po vlastním těle. „Kdybych se tam ukázal v tomhle stavu… No, řekněme, že by mě nepřijali.“
Liam: „Fakt dík, že jste mi zdrhli a nechali mě bloudit po jeskyni, vy –“
Zbloudilému členovi se konečně podařilo najít zbytek výpravy, ale když spatřil to povědomé vodní stvoření na zemi, okamžitě si přestal stěžovat a zmlkl, než vykoktal: „R-Riley?!“
Mořský muž se jenom nepatrně otočil za známým hlasem, jako by tak úplně nechtěl věřit tomu, že ho vážně slyší. „Ne, to je jen další sen. Iluze. Liam by za mnou nepřišel. Myslí si, že jsem nestvůra.“
Liam: „Ne, ovšemže ne! To jsem si nikdy nemyslel! Mrzí mě, že jsem to řekl, já…“
Lilith: „Počkat! Liame, ty si vzpomínáš? Už jsi to zase ty?“
Liam: „Nevím, co se stalo. Před chvílí mě příšerně rozbolela hlava, jen na pár vteřin, a pak… Bože, jak jsem to mohl udělat? Mám přece Rileyho rád, neublížil bych mu! Slyšíš mě? Miluju tě!“
Ani tentokrát se nezdálo, že by Liamova naléhavá slova k Rileymu pronikla. Stále se tvářil apaticky, ztracený ve vlastních myšlenkách, v zoufalství, ze kterého se bál probudit. Bál se naděje. Až příliš bolela.
Lilith na to zkusila jít jinudy. „Vrátíme se domů, Riley. Pojď s námi, ano? Vezmi na sebe lidskou podobu a –“
„Nemůžu,“ namítl tiše. „Už mi to nejde. Jako bych zapomněl, jak se proměnit.“
„Ztrácí lidskost,“ hlesl Gabriel s nepopiratelnou hrůzou v hlase.
Někdo jiný se právě tou dobou do své lidské podoby pomalu vracel. Delyne se neochotně sbírala ze země, očividně zraněná dost na to, aby tím utrpěla i její pýcha.
Delyne: „Ech, fajn! Zdá se, že mě bratříček porazil. Konečně vyrostl v pořádného draka. Co teď ode mě čeká, potlesk? Uznání? Pche!
Delyne: „Je jedno, kolikrát mě srazíš k zemi, stejně opravdu nevyhraješ! Protože mě nedokážeš zabít. Navzdory všemu ve mně pořád vidíš rodinu.“
Delyne: „Jsi slaboch, Declane. Nechápeš, kolik energie bys mohl získat, kdybys všechny kolem sebe zničil? Ne, místo toho jim pomáháš! Fuj.“
Declan: „Já jsem spokojený s tím, co mám, sestřičko. To je pocit, jaký ty nikdy nepoznáš.“
Místo odpovědi se Delyne vznesla a využila část zbylé magické síly k tomu, aby se přemístila. No, ať už to bude kamkoli, snad si tam s ní zvládnou poradit. Declan už se za ní nehodlal honit, pro dnešek toho měl plné zuby. A taky drápy, rohy, šupiny…
Declan: „Bezva, teď ještě zmokneme. Nesnáším Forgotten Hollow.“
Všichni se mračili, děsiví a mokří od hlavy k patě, ale to malé Celii nebránilo v tom, aby se culila jako sluníčko.
Gabriel se chystal přemístit své přátele a Rileyho v jeho nelidské podobě zpátky na ostrov Sulani, ale než to stihl udělat, objevil se v jeskyni nepřítel.
Delyne: „Zdravím vás, bando! Že jste mě nečekali?“
Čarodějka byla možná oslabená, ale nehodlala to dát najevo. Věřila, že se snadno nasytí dalších nešťastných pocitů právě tady, poblíž mořského muže se zlomeným srdcem. Podaří se Rileyho přesvědčit, že ho má Liam opravdu rád, než bude pozdě?
Uvidíme příště. 🙂
Komentáře
Okomentovat