Je to tady, závěrečná bitva s čarodějnicí Delyne a VAROVÁNÍ velmi podobné tomu předchozímu: Tato část příběhu obsahuje mužské těhotenství a gay romanci, magické souboje, spoustu až oslňujících světelných efektů, násilí, SMRT POSTAVY.
Delyne mohla využít momentu překvapení, místo toho se hlasitě ohlásila, jak mívá ve zvyku. Za každou cenu na sebe musela strhnout pozornost. Pro rozumné úvahy už jí v hlavě opravdu nezbylo místo.
Gabriela to naštěstí nevyvedlo z míry, zareagoval rychle a seslal kouzlo, kterým čarodějnici obklopil. Uvěznil ji v jakési velké, neproniknutelné bublině.
Nerada vybočuji z dramatického děje, ale jsem jediná, komu tady Delyne připadá jako roztleskávačka s třásněmi? 😃
„Tohle mě má zadržet?“ uchechtla se Delyne, ale když se vlastními kouzly snažila osvobodit, dalo jí to víc práce, než čekala. Nadále si však odmítala přiznat slabost a pokoušela se bublinu protrhnout.
Gabriel: „Máme jen chvíli, než se jí podaří z mého kouzla vyprostit. Musíme pryč!“
Riley: „Běžte beze mě, já už se stejně nemám kam vrátit.“
Lilith: „Riley, sakra! Vzpamatuj se přece. Ty máš domov! S Liamem. Pořád tě má rád. Ano, ublížil ti, ale jen proto, že ho k tomu donutila kletba tamté podlé čarodějnice. Kvůli ní nebyl sám sebou. Podobně jako Joni, která pod vlivem kouzla opustila Caleba a Celii.“
Riley: „Naše Joni?! Ta, pro kterou je rodina vším, tahle Joni???“
Lilith přikývla a Liam sám se chvíli nezmohl na slovo. Ohromilo ho, jak jej upírka brání, a i když věděl, že má pravdu, příšerně se styděl. Možná nemohl za to, co se stalo, ale připadalo mu, že se měl víc snažit, aby vlivu čarodějnice odolal. Ačkoli netušil, jak by to měl udělat. Byl jen obyčejný simík. A pokud ovládla dokonce i Joni, mocnou upírku… On by měl těžko nějakou šanci.
Riley: „Ale proč by nás ta žena chtěla připravit o všechno naše štěstí? Ani ji neznám, nic jsem jí neprovedl. Co by z toho měla?“
Lilith: „Jmenuje se Delyne a čerpá sílu ze slabosti druhých, z jejich utrpení a bolesti. Na další podrobnosti není čas, musíme… musíme se jí postavit!“
Gabriel: „Cože? Ne, musím vás dostat do bezpečí!“
Lilith: „Můžeme utíkat znovu a znovu, ale když bude chtít, zase si nás najde. Nezbývá než s tou mrchou skoncovat jednou provždy, tady a teď!“
Liam konečně poklekl k Rileymu, vzal ho za ruku a přitáhl si ho k sobě. „Prosím, podívej se na mě. Podívej se mi do očí. Nechtěl jsem ti ublížit. Já bych přece nikdy nechtěl, abys byl nešťastný.“
Liam: „Vždyť můj život nestál za nic, než jsem tě potkal. Ty a naše dítě jste můj svět. Ani po takové době pořád nemůžu uvěřit, jaké jsem měl štěstí, a čekám, že se jednou probudím a bude to jenom sen. Říkám si, co když si jednou uvědomí, že pro něj nejsem dost dobrý?“
Riley: „Co… co to povídáš? Ty pro mě? Takový nesmysl! Copak nevidíš, jak vypadám? Nevadí ti to? Že jsi měl pravdu, že jsem nelidská stvůra?“
Liam: „To nebyla moje slova! Přísahám, tohle jsem si nikdy nemyslel! Vypadáš kouzelně. Jako nějaká bytost z pohádky. Jen kdybys nebyl tak smutný. Prosím, už nebuď smutný, nesnesu to.“
Riley: „Zvláštní. Tyhle oči znám, to jsou ty vřelé, upřímné a láskyplné. Ty, které mám tak rád.“
Liam: „Neopovažuj se umřít, slyšíš? Nemůžu o tebe přijít. Ani o to maličké.“
Riley: „Miluješ nás.“ Nebyla to otázka, jen tiché, opatrné konstatování.
Liam se pousmál: „Nade všechno. Vždycky. Nesmíš nikdy věřit ničemu jinému.“
Rileyho pohaslé oči se opět rozzářily. Hrudí se mu rozlil zvláštní, hřejivý pocit. „Cítím tvou lásku a udělám všechno, abych nás ochránil.“
Ta slova Liama zmátla: „Cože? Co chceš dělat?!“
Ale to už se Delyne osvobodila z bublinového vězení a byl nejvyšší čas s ní zatočit. Přivolala k sobě další praskající blesky, rozhořčená, protože se zdálo, že z Rileyho bolesti už žádnou energii nenačerpá. Všude kolem se šířila naděje a láska, dvě věci, které ji oslabovaly víc než cokoli jiného.
Než mohli Liam, Lilith a Gabriel něco namítnout, Riley v sobě probudil sílu mořského lidu. Přemístil se nad vodní hladinu, odhodlaný čelit čarodějnici do poslední kapky magie, která mu jakožto mořskému muži kolovala v žilách. Jistě, byl zesláblý, celé tělo ho bolelo, ale už nechtěl jen odevzdaně čekat, až si ho vezme smrt. Konečně měl zase za co bojovat. Musel bránit svou rodinu a přátele.
Nikdo asi nečekal, že začne zpívat a tímto zvláštním způsobem přivolávat na pomoc samotnou vodu. Z jeskynního jezírka se zvedlo několik mohutných vln. Prostor se rozzářil zeleným světlem a Delyne se tomu chvíli jen pobaveně smála, jenže…
Riley v sobě měl ještě dost síly, mnohem víc, než si Delyne myslela, víc, než tušil on sám. Liam a přátelé s hrůzou a napětím sledovali, jak se jeho kouzla ve vzduchu bijí s čarodějčinými blesky.
Liam: „Riley! Bože, udělejte něco, prosím! Pomozte mu!“
Lilith: „Už se na tom pracuje!“
Gabriel: „Samozřejmě, přece ho v tom nenecháme! Máš pravdu, lásko, utíkat by nemělo smysl. Společně tu mrchu porazíme!“
Liam: „Zatraceně, kéž bych mohl udělat něco víc než jen přihlížet!“
Liam: „Panebože, to jsou nervy. Co když mu ublíží? Pozor, Riley!“
Delyne mohla namítat, že tři proti jedné vážně není férový boj, ale ona nikdy nebojovala čestně a rozhodně se nehodlala snížit k tomu, aby něco takového požadovala od druhých. Byla nejmocnější! Byla více než schopná se o sebe postarat a čelit třeba celému světu. Že jo?
Dokonce i tak namyšlené dámě ale musel úsměv ztuhnout na rtech, když se jeskyně rozzářila ještě víc. Čarodějnici s každou vteřinou ubývaly další cenné dávky magie, která pak vířila vzduchem, až se usadila na nejbližší příhodné bytosti.
Riley, ještě před chvílí na pokraji sil, smířený s krutým osudem, byl teď plný elánu, odhodlání a navzdory nebezpečí, v jakém se ocital, i radosti.
Za sebou měl Liama, který trnul hrůzou a bál se o jeho život. Záleželo mu na Rileym. To vědomí stačilo k zázraku…
Ohromné vodní vlny se otáčely kolem Rileyho, který zářil všemi barvami a vděčně přijímal nenadálou sílu. Kdyby chtěl, dokázal by snad přivolat celičkou bouři, ale nakonec stačil jediný dobře mířený blesk. Proklál Delyne od hlavy až k patě.
Na první pohled se zdálo, že se Rileymu vrací původní podoba, ale nebylo tomu tak.
Lilith: „Hele, náš mořský bojovník už je zase blond! A zmodrala mu ploutev!“
Gabriel: „My to vidíme, zlato. Už nejsem slepý, takže jsem si všiml.“
Liam: „Myslíš, že se mu vrátila jeho lidskost? Vypadá trochu jako dřív, ale tak nějak silnější, vznešenější, zářivější.“ Jako nějaký princ z podvodního království, pomyslel si a začervenal se.
Delyne: „ÁÁÁÁÁH!“
Z čarodějnice vyprchala poslední špetka magie a Riley ji nasál jako závan svěžího mořského vzduchu. Už dlouho se necítil tak dobře, silný, zdravý jako řípa.
Nechápal, jak se to vlastně stalo. Jestli stačilo jen věřit, že vás má někdo rád, anebo za to mohlo množství magie, která z Delyne přešla na něj. Asi všechno dohromady. Každopádně už ho nic nebolelo.
A musíte uznat, že Liam za ním má fakt dobrý výraz. 😃
Čarodějnice se zlomila v pase, a když ten blesk, co z ní vyrazil veškerou sílu, konečně zmizel, zbyla po ní jen prázdná schránka bez života, s němým výkřikem v popelavé tváři.
Ještě někomu připomíná Voldemorta na konci posledního filmu? 😃 Nebyl to záměr.
Delyne padla k zemi. Poražená. Mrtvá. Celá jeskyně na okamžik utichla, jen podivuhodný třpyt se snášel nad hladinou, když se Riley přenesl zpátky ke břehu.
Liam nesměle vykročil k němu, ohromený tou úžasnou, nadpozemsky krásnou bytostí. Třpytil se a jeho ohromná ploutev zářila různými odstíny modré.
Liam se znovu začervenal a nervózně polkl. „Vypadáš fantasticky. Jak… jak se cítíš?“
Riley: „Krásně. Trochu zvláštně. Těžko se to vysvětluje. Vypadám jinak, ale… připadá mi to správné.“
Liam: „Budeš teď, totiž, často střídat různé ploutve?“
Riley se zasmál. „Myslím, že už se zase zvládnu proměnit v běžného simíka, ale kdykoli na sebe budu chtít vzít mořskou podobu, bude už napořád vypadat takhle. Co si o tom myslíš? Nevadí ti to?“
Liam natáhl ruku, Riley ji přijal a společně se usadili na břehu.
Liam: „Řekl bych, že… ti to vážně sluší.“ Šeptem dodal: „Moc se mi to líbí.“
Ti dva se objali a políbili. Riley, čerstvě nabitý magií, kolem sebe šířil vřelé oranžové světlo, které Liama hřálo jako malé sluníčko.
„Zdá se, že všechno dobře dopadlo,“ usmál se Gabriel a popadl Lilith tak rychle a nečekaně, až vyjekla. „Pojď na mou hruď!“
Dobro zvítězilo, zlo bylo poraženo, pohádka jako vyšitá. 🙂 Co bude dál? Tohle mohlo být příhodné místo pro úplný konec, ale jak už mnozí vědí, konec to není… Jenom pro Delyne.
Komentáře
Okomentovat