Ahoj, dnes přináším delší část svého příběhu, ale zároveň tuším, že s ní možná budete rychle hotoví. 😃 Opět zacházím dál, co se tématu mpreg romance týče, takže tímto buďte důrazně varováni, že pokud máte vůči tomuto žánru výhrady, bude opravdu lepší to přeskočit. Z nějakého důvodu je pro lidi snazší se posmívat a kritizovat, než aby to ignorovali a šli si po svých. Zároveň vím, že už mám za sebou několik věrných podporovatelů, kterým se to líbí a kteří se dokonce inspirovali ve vlastním hraní, takže nepřestanu experimentovat. (Těší mě, že mám takový vliv, muhehehe. 😈)
Nicméně přiznávám, že i mě samotnou už to v této fázi opětovného procházení a vkládání na blog nudí. Myšlenkami jsem koneckonců o půl roku dál a těším se, až budu pokračovat v novějších zápletkách. Mám také vytvořený nový (heterosexuální, podotýkám) pár, který jste ještě ani neviděli. Jsou tak krásní! 💖 Tato část se odehrává v nemocnici a kromě Bena a Vlada zahrnuje příběh Joni a Caleba, chtěla jsem vyzkoušet další mody a pózy. Některá zařízení mi bohužel podivuhodně září, takže jsem zjevně něco stáhla špatně. Ale fotky mám a teď už to zase můžu ze složky odstranit. 😃
Po všem, co chudáci simíci v předchozích částech prožili, není divu, že jsme skončili právě tady. Ben byl zraněný, a tak ho Vlad s Calebem urychleně přesunuli do nemocnice.
Dá se namítnout, že ve světě plném čarodějů by se jistě našlo kouzlo, které zraněného okamžitě uzdraví. Jenže to bych pak neměla záminku k vyzkoušení nejrůznějšího nemocničního zařízení, oblečení a póz, tak prosím přimhuřte očko. 😉
Také bych mohla tvrdit, že Vlad čaroději Declanovi úplně nedůvěřoval, i když společně bojovali proti Delyne. Zato bezvýhradně věřil nejlepšímu kamarádovi Calebovi, který byl lékařem. Proto byl Ben svěřen moderní medicíně.
Zpočátku se zdálo, že nemá žádná vážnější zranění, jen hluboký šrám na levé noze, ale stále se nechtěl probrat z bezvědomí a v sanitce měl dokonce krátkou zástavu srdce. Calebovi se naštěstí podařilo ho znovu nahodit. Vlad si nikdy nepřipadal tak zoufale bezmocný. Nechtěl Bena opustit, ale nemohl pro něj nic udělat. Nezbylo mu než se spolehnout na pomoc druhých.
To, co Benedict prožil v posledních hodinách, by zamávalo s každým. Přinejmenším s organismem každého běžného simíka. Když vás napadne očarovaná upíří sestra, pak vás čarodějnice dočasně zakleje do vlkodlačí podoby a navrch vás nějaký vlkodlak zraní v dramatické magické bitvě… No, dá se pochopit, že pro srdíčko to byl příliš velký nápor.
Caleb: „Kolegové jsou machři, vyšetří ho, dají dohromady a za pár dní bude jako rybička. Jeho tělo se jen musí vzpamatovat ze všech kouzel, ale Ben je mladý a silný. Zvládne to.“
Vlad: „Vůbec se to nemuselo stát. Delyne ho unesla, protože jsem tomu nedokázal zabránit. Zranil se, protože se mě snažil chránit. Já jsem tady ten mocný, já měl ochraňovat jeho! Ale v tomhle stavu…“
Caleb: „Když už o tom mluvíš, pojď, vyšetřím tě. Žádné odmlouvání!“
Cestou do ordinace narazili na Liama a Rileyho.
Vlad: „Ech, jaká náhoda…“
Caleb: „Ahoj, vy dva, všechno v pořádku?“
Riley: „V naprostém. Můj osobní lékař se o tom přesvědčil na vlastní oči, ale stejně trvá na tom, že musím domů a odpočívat.“
Liam: „Prostě nechci nic zanedbat! Radši bych si tě tu nechal den nebo dva na pozorování…“
Riley: „Kdepak, já už se těším do moře! To mi prospěje víc než být celý den zavřený v té vaší nemocnici. Vážně, copak lidem nevadí, jak příšerně to tady smrdí?“
I když měl Vlad své přátele rád, docela ocenil, když Riley s Liamem za ustavičného dohadování odkráčeli chodbou pryč. Bylo zvláštní vidět je v takové situaci, lamentující, ale vlastně soudržné, stmelené. Spolu.
Vlada teď čekalo vyšetření a Ben by u něho určitě chtěl být, kdyby mohl. Ale bohužel, vystresovaný a namíchnutý upír byl na to sám.
Caleb mu položil ruku na záda a jemně ho popostrčil vpřed. „Hej, netvař se tak. Všechno dobře dopadne.“
Vlad si sundal košili, položil se na lehátko, žádné otálení. Chtěl to mít rychle za sebou.
Caleb: „Kromě těch nevolností při používání upířích schopností žádné obtíže nemáš? Nic tě nebolí?“
Vlad: „Teď zrovna ne, ale během té bitvy… Zatraceně, to byla ukrutná bolest! Pak se přede mě vrhl Ben a… všechno ostatní se mi vykouřilo z hlavy. Ta se mi mimochodem často motá.“
Caleb: „Změřil bych ti tlak, ale vzhledem k tomu, že jsme upíři… Spíš ti prostě doporučím pít víc krve a odpočívat.“
Caleb: „Podíváme se, jak je na tom ten malý upírek. Nebo človíček.“
Vlad: „Co kdyby sis odpustil tyhle řeči? Ještě pořád jsem to… nějak nezkousl.“
Caleb: „To je mi líto. Myslel jsem, že s Benem dítě chcete.“
Vlad: „Dítě jo, ale ten proces od početí dál bych si představoval jinak.“
Caleb: „No… tedy. S tímhle jsem se setkal už u Joni. Ha, tehdy mě to pořádně vyděsilo!“
Vlad: „Co? Co je mu?“
Caleb: „Teď mu zrovna nebije srdce.“
Vlad: „Cože?!“
Caleb: „Klid, říkal jsem, že Joni na tom v jednu chvíli byla podobně. Jak víš, máme zdravou a spokojenou upíří dcerku, tak se neplaš.“
Vlad se zamračil. To se ti to mluví, sám jsi tímhle procházet nemusel, brblal v duchu. Sakra, na okamžik byl vyděšený z představy, že by to malé umřelo. „Takže je to upír?“
Caleb: „Nebo upírka. Já už to vlastně vím. Mám ti to prozradit?“
Vlad: „Ne… Ne bez Bena.“
Caleb: „Ještě ti vezmu trochu krve a pošlu ji na další vyšetření.“
Vlad: „K čemu je to dobré, když se na mě nedají uplatit žádné obvyklé postupy? Jsem muž a upír. Až na tohle může být zítra všechno jinak.“
Caleb: „No tak řekněme, že pro můj osobní klid. Dělám svou práci pečlivě a poctivě, líp se mi potom spí.“
Vlad: „Můžu teď za Benem? Zjistíš mi, jak na tom je?“
Caleb: „Obávám se, že za ním ještě nemůžeš. Spíš bys měl jít domů. Vypij trochu krve, prospi se. Až budu mít novinky, hned ti zavolám.“
Vlad: „Nepřipadá v úvahu. Nehnu se odtud, dokud se nepřesvědčím, že je v pořádku.“
Caleb: „Ech, dobře. Zkusím něco zjistit a přijdu ti říct. Alespoň se posaď.“
Krátce poté se v nemocnici objevila Joni a vyhledala svého staršího bratra Liama, aby se zeptala, jak je na tom její mladší bráška, Benedict.
Joni: „Ahoj, tak co? Už něco víš?“
Liam: „Zatím jen to, že mu ošetřili zraněnou nohu a absolvoval několik vyšetření. Pár dalších ho ale ještě čeká.“
Joni: „Bože… zatracená Delyne!“
Liam: „Neboj se, Ben je tady v nejlepších rukou. Jakmile to bude možné, zajdu se na něj podívat.“
Liam: „Ale ty taky nevypadáš moc dobře. Slyšel jsem… Řekli mi, čím sis prošla. Můžu ti nějak pomoct?“
Joni: „Děkuju. Spíš potřebuju mluvit s Calebem. Musím… Chci se mu ještě omluvit.“
Liam: „Neměla by ses tím tolik trápit. Co se stalo, nebyla tvoje vina. Já jsem taky –“
Joni: „Jenomže ty jsi obyčejný simík. Teda, promiň, víš, jak to myslím. Já jsem upírka. Ovládat něčí mysl by měla být moje parketa. Místo toho se nechám ovlivnit nějakou čarodějnicí! Měla jsem být schopná tomu zabránit, měla jsem zkusit udělat víc!“
Než Liam stačil říct cokoli dalšího, Joni na sebe vzala podobu netopýra a odletěla chodbou hledat Caleba.
„Pěšky by to nešlo? Tady jsi v nemocnici!“ zavolal za ní ještě šokovaný bratr, ale pak umlkl a stál osaměle uprostřed chodby, ztracený v myšlenkách.
Co Joni říkala, ho vrátilo k vlastním pocitům viny a bezmoci. Chápal, jak se jeho sestra cítí. Ublížil Rileymu, nejlaskavější bytosti na světě, jen proto, že nedokázal odolat zlému kouzlu. Mohl si stokrát opakovat, že skutečným viníkem je čarodějnice, ale jestli si chce připadat alespoň trochu lépe, musí pro Rileyho udělat něco výjimečného. Něco, čím nejen jemu, ale i všem ostatním ukáže, jak moc ho má rád.
Joni našla Caleba na jednom z jeho obvyklých nemocničních stanovišť. Seděl u počítače, pohroužený do práce, a v prvních pár vteřinách si jí ani nevšiml.
Překvapilo ho, když ji za sebou uslyšel. Zvláštní, byla přesvědčená, že dřív by ji snadno vycítil, i kdyby byla mnohem dál. Opravdu dopustila, aby ta zlá čarodějnice zničila jejich pouto?
Caleb: „Co tady děláš? A kde máš Celii?“
Joni: „Nechala jsem ji u svých rodičů. Byli rádi, usmívali se. Vůbec netušili, že se v těch posledních dnech něco stalo.“
Caleb: „No, nezdálo se mi rozumné jim něco říkat… Ty jsi plakala?“
Joni: „Možná.“
Caleb: „Co se děje?“
Joni: „No co asi! Ublížila jsem ti! A taky Celii a… Krucinál, vždyť můj bráška tady někde leží jenom kvůli mně! Kdybych ho nepřepadla, kdybych Delyne nepomáhala, byl by teď v pořádku.“
Caleb: „Přestaň.“
Joni: „Ale já –“
Caleb: „Ne. Jestli budeš takhle pokračovat, zblázníš se. Jako tvůj manžel a, mimochodem, stvořitel tě žádám, aby ses přestala obviňovat. Delyne byla tak mocná, že dokázala vyzrát nad námi všemi. Mysl svého bratra Declana ovlivňovala celá léta, než ho jednorožčí prach zbavil její kletby. Co se stalo, stalo se, ale už je to pryč. Přežili jsme a Ben se uzdraví. Na ničem jiném nezáleží.“
Joni: „Takže… se na mě nezlobíš? Pořád mě máš rád?“
Caleb se usmál a políbil ji. „Miluji tě. Ani na chviličku jsem nepřestal.“
Joni: „Já tě taky miluju. A kdybych někdy tvrdila něco jiného, prosím, majzni mě nějakým hodně silným protikouzlem, ano?“
Caleb neodpověděl, ale ústa se mu roztáhla v ještě širším úsměvu.
Vlad seděl sám v čekárně, ve tváři smutný výraz. V tomhle rozpoložení ho našel Riley.
Riley: „Ahoj, co ty tady tak sám?“
Vlad: „Hm? No, čekám, až mi někdo laskavě řekne, jestli je můj partner živý a zdravý. Ale proč jsi tady ty? Myslel jsem, že už jsi dávno odešel domů.“
Riley: „Ale ne, jen jsem si odskočil. Chodím teď často.“
Vlad: „Těšil ses do moře, ne?“
Riley: „Moře počká. Budu ti dělat společnost.“
Vlad: „Děkuju. To nemuselo být.“
Riley: „Prosím tě! Jsme kamarádi. Co se vlastně v tom lese Benovi stalo?“
Vlad: „To by bylo na delší povídání. Zkrátka, poranil ho vlkodlak. Doufal jsem, že to nic nebude, ale v sanitce se mu zastavilo srdce.“
Riley s hrůzou naslouchal vyprávění o tom, čím si přátelé prošli a jak moc jim Delyne ublížila. Už si nedělal tak velké výčitky, že ji zabil. Nechtěl o sobě přemýšlet jako o vrahovi, trápilo ho, že to dopustil, ale ta žena si lítost nezasloužila.
Riley: „No a jak jste na tom ty a miminko?“
Vlad si odkašlal a nervózní pohled mu sjel někam stranou. „Jo, dobrý. Co ty? Teda… vy.“
Riley: „My jsme v pohodě. Opakuju to Liamovi stále dokola, ale nedá si říct. Pořád by se teď o mě chtěl starat a… jo, jsem za to rád. Záleží mu na nás. Už to nikdy nebudu brát jako samozřejmost.“
Vlad: „Hm, zdá se, že si tenhle stav docela užíváš.“
Riley: „Ha! To se ti opravdu jen zdá. Je to šílené, že jo? Ty víš, o čem mluvím. Strašně zvláštní pocit, ale kdybych se mohl vrátit v čase a rozhodnout se jinak… Ne, nic bych neměnil. To mrně mi zachránilo život a já ho mám rád. Liam taky.“
Vlad: „Kruci, doufal jsem, že alespoň ty budeš… že mě pochopíš. Jak se s tím vyrovnáváš? Mně se to nedaří a bojím se, že to časem bude jen horší.“
Riley: „No, taky nejsem zrovna odvařenej z toho, co se se mnou děje, ale jak říkám, svoje dítě miluju a chci být táta. Jasně, stalo se to jinak, než jsem čekal. Tohle by mě nenapadlo v nejbizarnějším snu, ale… Je to, jak to je. Tak to musím zvládnout.“
Vlad: „Alespoň si nemusíš udržovat reputaci děsivého upíra, nejmocnějšího, nelítostného… Kdo se mě asi bude bát, když mě uvidí… takhle? Jak teď moje pověst ochrání před nepřáteli mou rodinu?“
Riley: „Na to se vykašli a buď vděčný, že máš spolehlivé přátele. Budou to oni, kdo ochrání tebe a tvé nejbližší, protože to přece dělávají, ne? Pomáháme si navzájem. Důležité je, že svoje dítě chceš, máš ho rád. Svět ať si o tom myslí, co se mu zlíbí. A my, tvoji přátelé, tě podržíme.“
Vlad: „Víš ty co, Riley?!“
Riley: „Ehm, nevím. Prosím, nesaj mi krev. Určitě zavání rybinou, nebude ti chutnat.“
Vlad: „Chci říct, že máš pravdu! Děkuju. Vážím si toho, že mám takové přátele.“
Riley: „Aha. Vida! Chvilku jsem měl nahnáno…“
Caleb: „Vlade? Bena ošetřili a odvezli na pokoj. Můžeš se za ním jít podívat, ale nebuď u něj moc dlouho. Potřebuje klid.“
Riley: „Paráda! Na co čekáš? Upaluj za ním!“
A tak Vlad spěchal za svým přítelem, v duchu se připravoval na ten pohled, ale stejně to byla velká rána. Benedict se zavřenýma očima netečně ležel na lůžku, ověnčený všelijakými trubkami a hadičkami.
Ale je živý, opakoval si Vlad. Zranění nohy není vážné a ta srdeční zástava byla podle všeho jednorázovou záležitostí. Ben je stabilizovaný. Uzdraví se.
Opatrně se o něj opřel, na chviličku si dovolil přivřít oči. Než se nadál, usnul Benovi po boku.
Když rozespale zamrkal, najednou tu byl Caleb, aby se podíval, jak se pacientovi daří. Vlad ho pustil k přístrojům a přesedl si na druhou stranu. Vzal Bena za ruku a čekal na nové informace.
Vlad: „Bude v pořádku, viď? Já vím, že mi teď asi nemůžeš sdělit žádné podrobnosti, ale prosím tě… Musí být v pořádku.“
Caleb: „Bude. Jen mu dej trochu času.“
Vlad: „Hm, když jsem byl sám, čas pro mě nic neznamenal. Léta mi ubíhala jako pouhé dny. Teď se každá minuta bez něj zdá jako věčnost.“
Caleb: „Vím, že je to těžké, ale nedá se nic dělat. Musíš být trpělivý. Může trvat pár dní, než se probere. Nebo taky několik hodin. Nevíme, jak moc ho ta dočasná proměna ve vlkodlaka ovlivnila. Prostě ho budeme sledovat a čekat.“
Vlad si povzdechl. „Čekat.“
„Nenech mě čekat dlouho,“ zašeptal k Benovi poté, co Caleb odešel, aby jim dopřál ještě pár minut soukromí, než Vlada vyžene z pokoje.
Pokračování příště.
Komentáře
Okomentovat