Ahoj, mám tu pro vás novou část příběhu s Declanem a Everly. Nové prostředí, nové postavy, nové zápletky, ukrutná dřina s budováním i textem. Kdyby se vám chtělo, prosím, připojte své názory. 😃 Tohle mi dalo velkou práci (hlavně ten větší dům smečky) a moc by mě zajímalo, co na to říkáte. Kdybyste zaznamenali nějaký překlep, špatně uvedené jméno nebo tak, dejte mi prosím vědět. 🙂
Bailey: „Tak, já můžu vyrazit!“
Declan: „Bože, ty to myslíš vážně, že půjdeš s námi…“
Nebyla to otázka, ale otrávené konstatování.
Declan: „Fakt hezký tričko.“
Bailey: „Že jo? Mám jedno velice příhodné i pro tebe. Skvěle ti půjde k povaze.“
Bailey: „Mimochodem, překvapilo mě, jak rychle jsi na to Everly kývl. Vůbec ji neznáš, ale hned se hrneš do setkání s celou její smečkou. Jasně, je tvojí spřízněnou duší, ale –“
Declan: „To už neříkej! Já doufám, že až ostatní čoklové zjistí, že si přivedla domů zrovna mě, hezky rychle jí ten nesmysl vyženou z hlavy.“
Bailey: „No, jsou horší věci než mít za spřízněnou duši takovou krásnou holku, ne? Co ti na tom tak vadí?“
Declan: „Víš, co bych pokládal za štěstí? Kdyby se jednou nějaká žena nesnažila řídit můj život. Sestra mě ovládala několik let. Konečně jsem se jí zbavil a doufal, že budu moct jednat sám za sebe. Netoužím po tom, aby se můj osud svázal s další osobou, která si na mě bude klást nároky. Je tak těžké to pochopit?“
Gabriel: „Není. A neboj, s trochou štěstí vás rádi pošlou zpátky do Glimmerbrooku, jakmile našeho Baileyho poznají trochu blíž.“
Bailey: „Co tím chceš jako říct?“
Gabriel: „Ale nic, jen že vydáš za tři užvaněné papoušky.“
Everly: „Tady jste! Výborně, takže už můžeme jít?“
Declan: „Jsme připravení, madam.“
Everly: „To je vidět. Slušivý oděv, pane.“
Declan: „Taky myslím. Dárek od Baileyho.“
Trojice zamířila do vlkodlačího městečka Moonwood Mill, kde stojí domeček Everly a jejího bratra Adama. Ráda bych řekla, že naši hrdinové dorazili do cíle, když ho zalévalo slunce a vynikla krása podzimního období, ale stálo to za prd. Jako obvykle pršelo, byla tma a zima. Ani Baileymu se to nezamlouvalo.
Bailey: „Nesnáším déšť.“
Declan: „Vůbec jsi s námi nemusel chodit!“
Everly: „Tak tady s bratrem bydlíme. Věřte mi, za hezkého počasí to vypadá mnohem přívětivěji.“
Adam: „Kde jsi sakra byla?!“
Everly: „Ehm… a tohle je můj brácha.“
Bailey šeptem: „Také přívětivý.“
Adam: „Víš, jaký jsem měl strach?! Jen tak si zmizíš bez jediného slova, nenecháš vzkaz, nic!“
Everly: „Omlouvám se, ale kdybys věděl, kam se chystám, rozmlouval bys mi to. Byla jsem v Glimmerbrooku. Hledala jsem tam… svého vyvoleného druha.“
Declan si odfrkl a zavrtěl hlavou.
Adam: „Takže druha… A našla jsi ho?“
Everly: „Stojí přímo za mnou. Už jste se viděli.“
Declan: „Ano, během té velkolepé bitvy proti mé zvrácené sestře. Ovšem s vyvoleným druhem bych nepředbíhal. Co se mě týče, jedná se o kolosální omyl.“
Everly: „To jsem ti vážně tak protivná, že pořád trváš na omylu? Když jsme se objímali, tvářil ses úplně jinak, čaroději.“
Adam: „Objímali? S tímhle temným černokněžníkem, který našim druhům způsobil tolik nepříjemností?“
Declan: „To pardon, temný černokněžník možná jsem, ale vlkodlakům jsem neškodil z vlastní vůle. Tím se vždy bavila Delyne. Netěší mě, že to musím přiznat, ale měla nade mnou kontrolu.“
Everly: „O tom nepochybuji, vždyť snadno ovládla i nás. To snad uznáš, Adame? Ať už se v minulosti odehrálo cokoli, nám dvěma Declan pomohl. A přestože tvrdí něco jiného, JE má spřízněná duše.“
Bailey opět šeptem: „Brácha se tou zprávou nezdá zrovna nadšený.“
Declan: „Tak to už máme společnou jednu věc.“
Adam: „Ech, pojďte radši dovnitř. Posadíme se. V klidu všechno probereme.“
Everly: „Nic víc jsem ani nechtěla. Koneckonců jsem tady stejně doma jako ty.“
Adam: „Však bych tě taky nevyháněl, to snad víš. A určitě chápeš, že jsem se o tebe prostě bál.“
Everly: „Ano a znovu se omlouvám. Musela jsem jít za ním. Neposlouchej ty jeho řeči a důvěřuj mému instinktu. Přece poznám svého druha!“
Adam: „Vzhledem k tomu dešti a dlouhé cestě… Můžu vám nabídnout něco na zahřátí? Kávu, čaj, něco ostřejšího?“
Bailey: „Horká čokoláda by byla super. Se šlehačkou.“
Declan: „Ty si vždycky musíš vymýšlet něco extra. Pardon, bude nám stačit obyčejná káva, děkujeme.“
Bailey: „Alespoň s mlékem!“
Everly: „Nemrač se už. Ten nesnesitelný mág je koneckonců můj problém, ne tvůj.“
Adam: „Nemluv tak. Jsi má sestra a nejbližší bytost.“
Everly se smutně pousmála. V duchu si říkala, že právě Adam by si zasloužil konečně potkat ženu, která by pro něj byla vším. Spřízněnou duši, někoho tak hodného a starostlivého, jako je on sám. Zatím, bohužel, měl opravdu jenom ji a zbytek smečky.
Everly: „Chci ho vzít za ostatními… Někdo jako on by nám mohl hodně pomoct s tou nepřátelskou smečkou. To přece musíš uznat ty i… Nolan.“
Adam: „Je pravda, že jsme se díky němu dostali ze spárů čarodějnice Delyne, ale… co dalšího o něm vlastně víš? Kromě toho, že očividně netouží být tvým druhem.“
Everly: „Tohle není věc chtění, prostě se to stalo. Zasáhl osud a ten já nezpochybňuju.“
Adam: „Ale on ano. Není vlkodlak. Nemůžeš ho nutit zůstávat tady.“
Everly: „To ani nemám v úmyslu. Jen ho chci požádat, aby nám pomohl. Měl by se alespoň seznámit s naší smečkou a dozvědět se, co nám hrozí.“
Adam: „Až se Nolan dozví, že máš spřízněnou duši…“
Everly: „Bude to muset respektovat jako kdokoli jiný. I Declan tu skutečnost nakonec přijme, nic jiného mu nezbude.“
Adam: „Může tě odmítnout. Zdá se, že sám v sobě už to udělal.“
Everly: „Ne, on… je jenom paličatý, na to jsem přišla rychle. Ale není zlý.“
Adam: „Nolan bude… smutný.“
Everly: „Možná. Je mi to líto, ale… takhle to prostě je. Nolan byl vždycky můj nejbližší přítel, ale nic víc.“
Bailey: „Teda, tenhle Adam z našeho příchodu nemá moc velkou radost. Dovedeš si představit, jak asi zareagují ostatní členové smečky? Hlavně alfa?“
Declan: „Čím hůř zareagují, tím lépe pro nás.“
Bailey: „Aha, takže když se třeba rozhodnou, že nás roztrhají…“
Declan: „Nepřeháněj. Nikdo nebude nikoho trhat, prostě si zase každý půjdeme svou cestou. Až tenhle alfa pochopí, že mezi mnou a Everly žádné pouto není, všichni si oddechneme. Já nejvíc.“
Cesta k sídlu vlkodlačí smečky nebyla dlouhá, ale v dešti se zdála nekonečná.
Bailey: „Budeme už na místě?“
Everly: „JSME na místě. Tohle je ono, pánové. V tomhle domě se naše smečka pravidelně schází. Víte, kdyby nepršelo –“
Bailey: „Vypadalo by to mnohem přívětivěji, jo. Můžeme už někam do sucha?“
Declan: „Slušné sídlo. Kolik vás tu bydlí?“
Everly: „Nikdo z nás tady vlastně nebydlí, kromě alfy Nolana. Je to jeho dům, ale využívá z něj pouze část. Zbytek nám dává k dispozici. Pořádáme tu různá setkání, oslavy, důležité schůze. Je to zároveň útočiště každého, kdo potřebuje.“
Everly: „Vážení, tohle je Eric. Vlkodlaka s mírumilovnější povahou neznám.“
Eric: „Ahoj, holka! Rád tě vidím, poslední dobou na sebe nemáme moc štěstí.“
Everly: „Za to můžu já, byla jsem teď chvíli pryč. Představím ti své nové přátele. Tohle je Bailey. Netvař se tak tragicky, je to jen voda!“
Bailey šeptem: „Všude to tady páchne po mokrých psech.“ A pak nahlas: „Moc mě těší, Ericu!“
Everly: „A tohle je Declan, můj… osudový partner. Že ano?!“
Declan: „Ne, ale stejně mě neposloucháš.“
Eric: „No páni… Tak to gratuluju, Evey. Zatraceně, to bychom měli oslavit! Ví… ehm, ví o tom Nolan?“
Everly: „Ještě ne. Je u sebe? Řeknu mu to hned.“
Eric: „Tráví večer s partií šachů. Klasika.“
Bailey: „Obvykle jsem pro každou párty, ale v tomhle počasí…“
Declan: „S oslavováním asi spěchat nebudeme.“
Everly: „Všichni už pravděpodobně spí. Ale zítra je taky den, že, čaroději?“
Everly: „Ach, příliš dlouho jsem tu nebyla. Přitom to tady mám tak ráda, ten prostor, krásná příroda, čerstvý vzduch…“
Bailey: „Myslím, že na mě leze rýma.“
Bailey: „Fíha, s tím prostorem máš pravdu. Nádherná stavba, ale proč je tady taková tma?“
Everly: „Nolane? Ahoj. Ruším tě?“
Nolan překvapeně vzhlédl od šachového stolku a usmál se. „Everly.“
Vstal a šel svou dobrou přítelkyni vřele obejmout. Everly ani na okamžik nezaváhala, na rozdíl od Baileyho, kterého pohled na místního alfu poněkud vylekal… Ztratil řeč a jenom neomaleně zíral, než si uvědomil, jak hloupě se chová. Pokusil se o úsměv, ale asi nebyl moc přesvědčivý.
Everly: „Tohle je Bailey, jeden z mých nových přátel z Glimmerbrooku.“
Nolan: „Těší mě. Takže tam jsi zmizela? Co tě to napadlo? Dělali jsme si o tebe starosti.“
Everly: „Dovedu si představit, jak Adam celou tu věc s mým zmizením nafoukl.“
Bailey: „Přitom jsi šla jenom za hlasem srdce, viď? Teda za voláním osudu.“
Nolan: „Cože? E-Everly, co tím myslí?“
Everly: „To jsem ti přišla povědět. Víš, jak mě a bratra odchytila ta čarodějnice a zatáhla do svojí magické bitvy proti upírům… Byl tam čaroděj, který nám pomohl dostat se pryč.“
Nolan: „Declan Emberstone. Nezapomněl jsem.“
Everly: „Ukázalo se, že… je to můj osudový partner.“
Nolan: „Co? Ten zkažený, nelítostný černokněžník… Žertuješ?“
Bailey: „Hohó, tak pomalu! Andílek to není, ale taková silná slova si zase nezaslouží.“
Declan: „Zvoní mi v uších. Kdopak mě tady pomlouvá?“
Nolan: „Nevíš, co mi provedl?“
Everly: „Nech si to vysvětlit. Vyprávěla jsem ti přece, co se stalo. Nebyla to jeho vina. Čarodějnice ho ovládala zrovna jako Adama a mě.“
Nolan: „To tvrdí on! Nemůžeš věřit ničemu, co říká!“
Declan: „Stojím přímo tady. Nekřič na ni, ale pověz to mně, co máš se mnou za problém.“
Nolan: „Co mám za problém?! Tak se na mě podívej! Jestli nejsi úplně slepý, jistě si toho všimneš! A to nemluvím… o ní!“
Declan: „O kom jako?“
Nolan: „Ty jeden parchante!“
Everly: „Uklidni se, Nolane. Prosím tě. Poslouchej, co říkám, on za to tehdy nemohl!“
Declan: „Krucinál, za co vlastně? Nevzpomínám si, že bychom se my dva vůbec potkali.“
„Tak to máš hodně krátkou paměť, zmetku. A ty,“ střelil Nolan očima po Everly, „co tě to napadlo, přitáhnout ho až sem? Jak jsi jen mohla?!“
Everly: „Ech, začíná mě vážně bolet hlava. Přestaňte oba řvát a poslouchejte. Declan v minulosti provedl příšerné věci, ano, ale jen proto, že ho ovládala jeho zvrhlá sestra. Ovládala i mě. Ovládala Adama. Nejsme snad my dva dostatečný důkaz, že je to pravda?! A jestli ho chceš odsud vyhodit, alfo, nebo mu vyhrožovat, zamysli se nejdřív nad jednou věcí. Teď patří ke mně. Kam jde on, tam jdu já.“
Nolan se zarazil. Nevěřícně zakroutil hlavou. Zavřel oči, ve tváři zdrcený výraz. „Ty to myslíš vážně. On je tvůj druh?“
Everly: „Ano.“
Declan to poprvé za celou dobu nepopřel. Neřekl nic, jen se založenýma rukama vyčkával, připravený se před tu holku postavit a bránit ji vlastním tělem, kdyby se ji snad nevyrovnaný alfa chystal nějak potrestat, což byla samozřejmě absurdní myšlenka. Nic neprovedla a on neměl důvod jí vyčítat něco, co nemohla ovlivnit. Určitě by jí nikdy neublížil. Tak proč měl sakra Declan tohle divné nutkání?
Nolan nakonec jen velmi nerad svolil, aby oba čarodějové přespali v pokoji pro hosty. S nabídkou večeře se neobtěžoval, což nespokojeně okomentoval Baileyho kručící žaludek. Ráno je moudřejší večera a Declan doufal, že snad bude se všemi rozumnější řeč. Everly už tu noc neviděl a netušil, kde se chystala přespat. Nejspíš tu měla někde vlastní pokojík.
Pokoušel se vzpomenout, co přesně Nolanovi udělal, když byl v moci své nevypočitatelné sestry Delyne. Pod její kontrolou vyváděl takové příšernosti, že byl vděčný, že si mnohé ani nepamatoval.
Bailey: „Jak myslíš, že Nolan přišel k takovému zranění?“
Declan: „Nějakým zlým kouzlem, pochopitelně. S čímkoli jiným by si poradila vlkodlačí regenerace.“
Bailey: „Způsobil jsi mu to ty, že?“
Declan: „Nevzpomínám si. Možná. Proč by mě jinak tolik nenáviděl?“
Bailey: „Myslím, že za tím bude ještě něco.“
Declan: „Nemysli a spi.“
Bailey: „Mezi ním a Everly určitě něco bylo. Když mu řekla, že si našla spřízněnou duši… Skoro jsem čekal, že ten chlapík uroní slzu.“
Declan: „I kdyby… Co má být?“
Bailey: „Tobě by to nevadilo, kdyby k sobě měli tak blízko? Copak… vážně nevnímáš žádné pouto? Musíš k ní přece něco cítit.“
Declan: „Spi už, mudrci!“
Co by mu na tom mělo vadit? Vždyť tu holku ani nezná. Ona je vlkodlak, on čaroděj. Nic by si nepřál víc než být konečně nezávislým, svobodným čarodějem. Mít ode všech svatý pokoj. Ať si ji tenhle zdeformovaný čokl klidně nechá!
Declan sám pro sebe: „Kčertu, ta představa by rozhodně neměla být takhle nepříjemná.“
Komentáře
Okomentovat