Ahoj, pokračování příběhu s vlkodlaky je tady, ale nebudu vám lhát… Sama sebe se ptám, jestli jsem to s tou dramatičností nepřehnala… Ale věřím, že jsme tu převážně generace, která vyrůstala na Vetřelci (i když já se těch filmů odmalička strašně bojím), takže žádné citlivky. Pro jistotu přikládám VAROVÁNÍ: příběh zahrnuje požár a krutou smrt v plamenech.
V případě, že objevíte překlepy, dejte prosím vědět. Jinak budu jako vždy moc ráda za názory. 🙂 A abyste věděli, příště si dám uklidňující Vánoce s Benem a Vladem a je mi jedno, kdo se mi vysměje kvůli „zase těm těhotným chlapům“. 😃 U nich alespoň vím, že to bude vtipné a milé. Ne všechno dokáže zachránit mimoň Bailey.
Jak mu to Everly mohla udělat? Přitáhnout do domu toho…! Ech, žádné slovo nebylo dost silné a výstižné. Nolan nevěděl, jestli se víc zlobí na ni, anebo na sebe za to, že ho v domě nechal. Že ho rovnou nevyhodil, nenapadl, neubil k smrti… Nic jiného si ten odporný čaroděj nezasloužil.
Nolan nedokázal v domě zůstat, ne teď. Byl příliš rozčilený, zraněný, hlavou se mu honily bolestné vzpomínky na šťastnou minulost, nenávratně ztracenou.
Od té doby, co SE TO STALO, se neproměnil. Vyběhl do lesa jen tak. Potřeboval se dostat někam, kde bude sám, aby mohl křičet z plných plic.
„JANE!!!“ řval zoufale do noci. Z oblohy se na něj mlčky díval měsíc téměř v úplňku. Tichý zářivý svědek jeho nekončícího utrpení.
Když už Nolan neměl ani dost sil na to, aby křičel a zuřil, jen stál na místě, shrbený, zadýchaný. Sám. Ze zdravějšího oka mu stekla slza. „Jane.“
Miloval ji víc než cokoli na světě. Byli jedním z těch otravně sladkých párů, které se znaly odmalička a vždycky věděly, že k sobě patří. Ne každý vlkodlak má to štěstí, aby v životě nalezl spřízněnou duši, svého vyvoleného druha. Oni to štěstí měli. Nolan a Jane.
Měli toho tolik před sebou. Tolik společných zážitků plných radosti. Ale pak se objevil někdo, kdo jejich naivní sny rozmetal na kusy.
Nolan si ještě pamatoval na její jemnou vůni, na lahodnou chuť jejích polibků…
„Jane!“ probudil se s výkřikem ze snu. Trpce si uvědomil, že v posteli vedle něj nikdo neleží.
Ani si nepamatoval, jak se v noci dopotácel domů, do toho baráku, kde přebývá JEJÍ VRAH.
Kdyby neměl závazky vůči smečce, kdyby ho právě její členové nedrželi nad vodou, dávno by odešel, vystopoval ho a zabil. Ne, nevěřil, že by se mu pak udělalo lépe. Nikdy nepocítí úlevu, nikdy se nezbaví bolesti… Ale nechtěl, aby mu to prošlo. Chtěl, aby také trpěl!
Ale teď… teď je ten muž tady a je vyvoleným druhem Everly, Nolanovy nejbližší kamarádky, která mu v posledních letech tolik pomohla. Byla mu věrnou oporou. Jen tohle vědomí mu bránilo vyškrábat čaroději oči! Kdyby trpěl Declan, trpěla by Everly, která si to rozhodně nezasloužila.
„Jane,“ zašeptal Nolan roztřeseně.
Do městečka Moonwood Mill toho rána zavítali první poslové zimy – třpytivé sněhové vločky.
Bailey: „Jé, Declane, sněží! Sněží!“
Declan: „Ech, kristepane…“
Bailey: „Co kdybychom si –“
Declan: „Sněhuláka s tebou stavět nebudu!“
Bailey: „Bručoune… Ráda sněhuláky stavíš…“
Eric: „Tohle se může stát každému, přestaň se tím trápit.“
Everly: „Jo, akorát že se to děje jenom mně, vám nikdy.“
Harper, další členka smečky, kterou jste až dosud neviděli, se nenápadně zahihňala.
To už scházel do přízemí také Declan. Jen co se Bailey vymotal z postele, utíkal za ním. Harper měla co dělat, aby smíchy nevyprskla do sklenice, ale veselá nálada ji rázem přešla, když čaroděje Declana uviděla. Pamatovala si ho z dřívějška…
Declan: „Ehm, to jsi ty, Everly?“
Everly: „Jo, představ si, že jo. Než se zeptáš, takhle jsem se už probudila a ne, nezvládnu se jen tak po libosti proměnit zpátky. Jsem ještě moc mladé štěně.“
Eric: „Zase tak mladé ne.“
Everly: „Už ani slovo! Bailey, ty se mi směješ?“
Bailey: „V žádném případě! Řekni, Declane, copak bych si něco takového mohl dovolit?“
Bailey a Declan se na sebe podívali a –
„HAHAHAHA!!!“
Everly: „Pitomečci.“
Harper se posadila vedle Everly, ve tváři zvláštní výraz. „Neboj, on jim ten smích dlouho nevydrží.“
Bailey: „Tohle že je ten slavný vlkodlačí podnik? Panstvo, nebudu vám lhát. Jsem zklamaný!“
Harper polkla jízlivou poznámku. Pro ni bylo už tak dost těžké se na tohle místo vracet po tom, co se tenkrát stalo… Ne že by ji někdo nutil chodit taky, ale chtěla tam být spolu s Declanem, aby mu mohla vpálit do tváře, co si o něm myslí.
Declan: „Calebe, v téhle části příběhu nemáš co dělat. Dej si odchod.“
Caleb: „Pche! Stejně je tady na můj vkus až příliš mnoho vlkodlaků!“
Harper: „Kouzlo tohohle místa uměli vždycky ocenit hlavně NAŠI lidé. Vetřelci zvenčí tomu nemohou rozumět. Připadá mi to jako včera, když…“ Na okamžik ji přemohly emoce, a tak nedokázala dopovědět.
Bailey: „Nerad bych se tě dotkl, ale nevypadáš moc dobře. Dej si něco na zahřátí.“
Harper: „Tady jsme ztratili členku naší smečky. Pracovala za barem. Jako bych ji pořád viděla před sebou. Ale během chvíle byla pryč. Jeho vinou! Tenhle černokněžník za to může!“
Byl to den jako každý jiný, jenomže pak…
Všechno zachvátily magické plameny. Takové, které neuhasí běžná voda a vlastně ani jednoduché protikouzlo. Byly příliš silné, zářivé, a přitom upletené z nejtemnější magie.
Lidé propadali panice a dávali se na útěk. Jenom jedna osoba stála opodál zcela nevzrušená, lhostejná k všudypřítomné hrůze a neštěstí.
Harper: „Declan Emberstone, ten slavný černokněžník se srdcem z kamene.“
Declan: „No, i když si na to nevzpomínám, rád bych hned na úvod řekl, že jsem nemohl nic dělat. Došlo k tomu v době, kdy jsem… nebyl sám sebou.“
Everly: „Už jsem ti to vysvětlovala, Harper. Ovládala ho Delyne, ta zlá čarodějnice, která vnikla do mysli i mně a mému bratrovi!“
Harper: „Hm… tak to zkus ještě jednou vysvětlit Nolanovi. Po tom, co Declan způsobil, ať už záměrně nebo pod vlivem někoho jiného… Ne, to se nedá odpustit.“
Chudák Jane uvízla uvnitř, a než se stihla dostat ven, plameny pozřely všechno kolem.
Harper: „A ten bídák si pohled na způsobenou tragédii vlastně dost užíval. Alespoň tak jsem to slyšela. Já a Eric jsme dorazili později. Až po Nolanovi…“
Když vycítil, že je jeho spřízněná duše v nebezpečí, vyřítil se z lesa, tamhle, zprava…
Ale přestože spěchal, jak jen mohl, dorazil příliš pozdě. Jane už se nedalo pomoci.
On by si to ale samozřejmě nikdy nepřipustil. Vidět svou milovanou umírat a nic neudělat… ne, s tím by nedovedl žít.
Vrhl se pro ni do plamenů. Riskoval život pro někoho, koho měl nade vše rád.
Ale ona už byla mrtvá. Nechybělo moc a mohli jsme přijít také o něj.
Naštěstí jsme přišli včas, abychom ho ještě vytáhli ven a dostali do bezpečí. Popáleniny po nepřirozeném, čarovném ohni mu zůstaly. Ovšem ty, co má na duši, jsou daleko citlivější, ničivější.
Nikdo tehdy neřešil fakt, že cizí temnou magii měl v sobě také Declan. Že to zlé kouzlo bylo možné vyčíst z jeho černých očí.
Že skutečný viník tahal za nitky z uctivé vzdálenosti – a jenom proto, aby se pobavil a posílil utrpením druhých.
Harper: „Víš, že tě ovládal někdo jiný, ale očividně si také uvědomuješ, že jsi kvůli tomu zabíjel. Jak si můžeš dovolit strkat sem nos?! Jak si můžeš tak drze přijít až do Nolanova domu?!“
Everly: „To já ho přivedla! Je to můj druh a jedině on nám může pomoct v boji s nepřátelskou smečkou!“
Declan: „Cože? V jakém boji?“
Everly: „Později!“
Harper: „Od něho nic nechceme. Ani já, ani Erik. A Nolan? Ha! Ten by nepřežil, kdybychom měli dlužit za pomoc TOMUHLE!“
Declan: „Hele, já… mě vážně mrzí, co se stalo. Skutečně si na žádný požár nevzpomínám, ale ano, tenkrát jsem udělal spoustu ohavných věcí, na které nejsem pyšný. Po tolika letech a událostech, které se nedají vzít zpátky, jak bych to mohl odčinit?“
Harper: „Prostě odejdi.“
Everly: „Tak to ne! Snad k tomu smím taky něco říct? Ty nejsi naše alfa! Nemáš právo rozhodovat za druhé.“
Harper: „Ale Nolan ano a ten ho pošle ke všem čertům, kam patří!“
Bailey: „No, byl to prima výlet, ale asi už radši půjdeme, co, kámo?“
Declan se zvedl a obrátil k odchodu, Everly za ním.
Everly: „Počkej! Nikam nemusíš. Harper nemá právo tě vyhazovat. Není zlá, jen… tenkrát viděla, co se stalo. Jane byla její nejlepší kamarádka. Nolan je pro ni jako bratr. Ale já vím, že to nebyla tvoje vina, nemohl jsi tomu zabránit. Stejně jako já nemohla zabránit tomu, že budu bojovat na straně vyšinuté čarodějnice proti tobě a upírům. Prostě nám vlezla do hlav a nadělala tam paseku.“
Declan: „Nech toho. Vůbec jsem sem neměl chodit. Věděl jsem, že mám s místními nevyřízené účty, ale ani já netušil, jak moc je to zlé… Bude lepší, když odejdu.“
Everly: „Jak pro koho!“
Declan: „Co to děláš?“
Everly: „Vezmu tě na svoje oblíbené místo, tam alespoň přijdeme na jiné myšlenky.“
Declan: „Teda… doufám, že nemáš v plánu nic nemravného, protože takhle mě zrovna… moc… nepřitahuješ. A pokud se na nás zrovna teď někdo kouká, musí se královsky bavit.“
Everly: „Vida, to je snad smysl pro humor? Ani jsem nevěděla, že ho máš!“
Declan: „Tomuhle u vás říkáte knihovna? Budu tě muset někdy vzít do Vrbové zátoky, abys viděla, jak má vypadat pořádná knihovna.“
Everly: „Beru tě za slovo!“
V důvěrně známém a oblíbeném prostředí se Everly konečně uvolnila natolik, že se zvládla proměnit zpátky do lidské podoby.
Declan: „Musím připustit, že takhle jsi mi sympatičtější.“
Everly: „Jsem ráda, že alespoň někdy ti připadám sympatická.“
Everly: „To, co se před lety stalo, je hrozné. Myslím, že Nolan se z toho nikdy nevzpamatuje, leda že by měl to štěstí a potkal novou spřízněnou duši. Ta by snad dokázala zahojit jeho rány. Ale my dva… my s tím těžko něco uděláme. Chci tě jen poprosit, nechoď ještě pryč. Tvoje pomoc by se nám vážně hodila.“
Declan: „I když netuším, o co se jedná, nějak pochybuju, že by ji smečka přijala. Slyšela jsi, ne?“
Everly si povzdechla, myšlenkami najednou někde jinde. „Víš, ty alespoň můžeš říct, že tě někdo ovládal. To já, já nad sebou žádnou kontrolu nemám, i když v mojí hlavě nikdo jiný není. Ani proměnit se nedovedu, když to sama chci. Doufala jsem, že mě konečně začnou brát trochu vážně, pokud –“
Declan: „Si přivedeš domů čaroděje? Hm, bohužel tě osud spojil s tím nejvíce opovrhovaným.“
Najednou se uchechtla. „Takže už tomu věříš? Ke mně by se žádný jiný ani nehodil. Myslím, že jsme oba tak trochu ztracené existence. Ale stejně jsem ráda. Je to snazší než být sám.“
Nějakou dobu si povídali, překvapivě snadno a chvílemi vlastně i příjemně. Potom na nepohodlném gauči nějakou záhadou usnuli. A co by pro Declana bylo ještě záhadnější – v objetí.
Komentáře
Okomentovat