Fíha, lidi, tak už tu máme 50. část mých příběhů. Ještě asi 15 jich sem musím přesunout a pak konečně budeme pokračovat úplně novými příhodami mých svérázných simíků. 😊 Těším se, zatím si k nim ve volném čase vytvářím jen další „komparz“. Nemůžu se dočkat, až vám je ukážu, ale nyní k věci…
Po vcelku bizarním plnění Smrťákových výzev, kdy se mi Bailey a Smrťák do sebe zakoukali, tu zase máme klasické pokračování. ☺️ Doufám, že se vám dramatické scény budou líbit. VAROVÁNÍ: Magické bitvy, násilí mezi vlkodlaky, smrt… V jedné z předchozích částí jsem vám ukazovala proměnu svých vlkodlaků, ale to bylo jen z legrace – nesouviselo to s příběhem jako takovým, kde se Nolan už dlouhou dobu neproměnil.
Na Moonwood Mill se snesla noc. Everly se snažila vyčenichat cestu k unesené Rynn a Declan si lámal hlavu s tím, jak je možné, že všude kolem cítí nejen vlkodlaky, ale také černou magii. Rozhodně nebyla jeho!
Stopy je zavedly do onoho osudného baru, kde se před lety událo tolik bolestných věcí. Nezastavili se ale přímo u něj.
Spěchali dál, až narazili na jakýsi bunkr, skrytý mezi stromy. Declan i Everly, každý za pomoci vlastních schopností, cítili, že jejich cíl bude právě tam.
Dostat se dovnitř byl trochu oříšek, ale nic, s čím by si Declanova destruktivní magie neporadila.
Everly: „Je ten oheň opravdu nutný? Nechceme založit požár, který pohltí všechno kolem!“
Declan: „Ustupte, pochybovači, a nechte profesionála pracovat!“
Mimochodem, náš černokněžník má novou hůlku – další úroveň poté, co výrobce Gabriel vylepšil své dovednosti.
Mezitím dole v bunkru…
Vlkodlak: „Už brzy se staneš novou členkou mé jedinečné smečky. Měla bys být poctěná, že jsem si tě vybral, abych tě obdařil takovou silou. S tou se žádná okolní smečka nebude moct měřit, ani ta Nolanova, ha!“
Rynn pomalu přicházela k sobě. Bylo jí divné, že tenhle očividně divoký vlkodlak se dokáže tak dobře kontrolovat, dokonce mluvit a jednat jako člověk. Jako by ho jeho zvíře vůbec neovládalo, a přitom v této zběsilé podobě… Ale co ona mohla vlastně vědět? Celý život se obklopovala jen upíry a čaroději. Když už je o tom řeč…
Rynn: „Tvůj plán má jednu chybu, vlčku. Vlastně několik. Jmenují se Vatorovi, Straud a Emberstone.“
Mohla by vyjmenovat několik dalších členů rodiny a přátel, ale věděla, že tahle trojice příjmení bude stačit, aby si protivník cvrnkl do trenek, kdyby nějaké měl. Sehrát takovou troufalost a odvahu pro ni nebylo snadné, ale věřila, že její bližní ji stihnou zachránit.
Zdá se, že jména tak známá v širém okolí zapůsobila i na hrdého vlkodlaka, ale dívce se to posuzovalo dost špatně vzhledem k tomu, že měl jen jeden výraz – zubatý a hrůzu nahánějící.
Blafuje, myslel si v duchu, ale nahlas to neřekl, aby nedal najevo náhlou nervozitu. Jeho bunkr byl dobře chráněný kouzly. Dostatečně. Určitě. I když…
Možná úplně ne…
Declan, Everly a Joni vtrhli dovnitř, ale než se stihli rozkoukat a zjistit, kde ukrývají nebohou Rynn, vrhla se jim vstříc divoká smečka. Jestli se tomu tak dá říkat. Tihle tvorové neměli žádnou disciplínu, nespolupracovali a nevelel jim alfa – kromě toho zrzavého vlka, který je ovládal s pomocí kouzel, nikoli přirozené autority.
Vlkodlaci neměli zábrany ani pud sebezáchovy, hned se do návštěvníků pustili, aniž by vzali v úvahu, že mocná upírka, nechvalně proslulý černokněžník a mladá vlčice jsou víc než obstojní soupeři. Postupně to docházelo jen tomu zrzavému…
Declan: „Říkal jsem, aby ses držela stranou!“
Joni: „Když je v ohrožení moje sestra? Na to zapomeň!“
Declan: „Ech, dohadování s těhotnou upírkou… Jestli se ti něco stane, budu v ohrožení já před tvým manželem! Ne že bych si s ním neporadil, ale nechci mu ublížit.“
Na rozdíl od těch zběsilých bestií okolo, že jo, těm se Declan nezdráhal ublížit ani trošku. Sesílal jedno ničivé kouzlo za druhým a teprve po chvíli si všiml, že Everly ztrácí sílu. Zjevně v boji nebyla ještě moc zkušená.
Zatočila se jí hlava, najednou ji přepadla slabost a únava. Sama netušila, co to způsobilo. Vliv nějakého kouzla? Rozhlédla se, hledala kolem sebe něco, co by z ní vysávalo energii, ale najednou se jí podlomila kolena.
Declan viděl, jak Everly bezmocně klečí před blížícím se nepřítelem, a znovu vytáhl hůlku. V duchu poděkoval Gabrielovi za brilantní zbraň. Pousmál se, když si uvědomil, že nedávno ho kletbou oslepený čaroděj nenáviděl. Jeho slepotu ale měla na svědomí Delyne. Zvláštní, jak vás společná snaha zlikvidovat vyšinutou čarodějku může s někým sblížit.
Joni s hrůzou sledovala, jak Declanovo ohnivé kouzlo stravuje vlkodlačí srst. Těžko ale mohla něco namítat, když se jako temná upírka nejedenkrát někomu zakousla do krku.
Vlkodlak, jehož srst také trochu připomínala oheň, se náhle vrátil ze zadní místnosti a vlekl s sebou vzpouzející se Rynn.
Výraz Joni opustila veškerá bojovnost, nahrazená upřímným strachem o život sestry. Dvojčata Rynn a Mason byla obyčejnými lidskými simíky bez zvláštních schopností. Zranitelnější než všichni ti upíři, čarodějové a vlkodlaci ve světě, který už byl pro Joni každodenní realitou. Stačil jeden chybný krok a Rynn mohla zaplatit tím nejdražším. Dokonce i Declan se tvářil lehce nervózně.
Vlkodlak: „Teď ustoupíte a necháte mě i s mou milou přítelkyní v klidu projít. Určitě nechcete, abych jí kvůli vám rozerval hrdlo, že ne?“
Joni naplnila bezbřehá nenávist vůči tomu netvorovi. Naštvaná ale byla i sama na sebe za bezmoc, která se jí zmocnila a přinutila ji prostě přikývnout a ucouvnout. Neměla na vybranou.
Vlkodlak: „Správně. Nepokoušejte se mě sledovat, jinak se tohle děvče nedožije rána.“
Zatímco Declan, Everly a Joni dole vymýšleli jednu problematickou strategii za druhou, nepřítel se pomalu vzdaloval i se svou obětí.
Ale vtom se ze stínů vynořil někdo, koho by tady vůbec nečekal. Zdejší bunkr si za své útočiště vybral právě kvůli vědomí, že alfa Nolan by sem nikdy nevkročil. Po tom, čím před lety prošel, by se víckrát nepřiblížil ke zdejšímu baru. K místu, kde uhořela jeho spřízněná duše a z něhož si odnesl věčnou památku na tváři i v srdci.
Nolan sám netušil, co v něm vzbudilo takové odhodlání. Kdysi se zapřísahal, že se sem už nevrátí, ale teď ho popoháněla zvláštní, lehce povědomá a nepřekonatelná síla… Něco naléhavějšího než snaha pomoct nevinné dívce v nouzi. To nutkání bylo tak silné, že ho přimělo čelit mnohonásobně silnějšímu protivníkovi v jeho nejhrozivější podobě.
Tuhle formu na sebe vlkodlaci brali jen v krajní nouzi, protože se v ní nedokázali kontrolovat. Pravidlo ale z nějakého důvodu neplatilo právě na tohoto zrzavého agresora, který se očividně ovládal dokonale a dobře věděl, co dělá.
Nolan se naproti tomu už dlouho neproměnil ani do své běžné vlkodlačí podoby. Vlastně od chvíle, kdy ztratil milovanou Jane. Až dosud žil jen v lidské formě a s tváří, která mu tragédii denně připomínala. Bez vyvolené družky nemohl projít proměnou. Takže ho pořádně překvapilo, když se teď, zničehonic, měnit začal.
Nepřátelský vlkodlak tu udivující scénu pozoroval s jistou ostražitostí, ale pak mu ozubenou tlamu roztáhl skoro nadšený úsměv.
Vlkodlak: „Vida. Tenhle souboj bude ještě zajímavý.“
„J-jak?“ vydechl Nolan zmateně. Na víc se nezmohl. Nepřítel jeho rozčarování využil a vrhl se na něj.
I když byl Nolan silný, schopný alfa, za poslední roky vyšel ze cviku. Nebyl se svou vlčí podobou tak sžitý jako kdysi. Byl by to rychlý a předem prohraný boj…
Kdyby z křoví náhle nevyskočil Eric a nerozptýlil pozornost zrzavého vlkodlaka.
Nolan popadl dech, rychle se vzpamatoval a pustil se do bitky s novým elánem. Všechno ostatní může počkat, teď je důležité soustředit se na jediné: zpacifikovat nepřítele a zajistit bezpečí Rynn Callahanové.
Nakonec to naši vlkodlačí kluci ustáli. Protivník padl v bezvědomí k zemi. Eric neskrýval úžas nad kamarádovou proměnou.
„Dokázal jsi to! Věděl jsem, že to zvládneš,“ chválil ho a povzbuzoval. „V téhle podobě není ani vidět tvé zranění. Jak jsi to ale udělal?“
Nolan na něj bezradně hleděl. Jeho smysly byly citlivější. Nejvýrazněji ale vnímal nutkání… chránit.
Nolan se sklonil k bezvědomé dívce a hlavou mu běželo zoufalé volání někoho jiného. „Slyším… něčí křik. Everly? Musí být zavřená tam dole!“
Eric: „Taky to slyším, hlasů je víc. Bude tam i čaroděj a upírka. Zdá se, že nepřítel při útěku spustil magický štít… Něco způsobuje, že ti tři nemohou ven. Hádám, že se neobejdeme bez asistence čarodějů.“
Everly: „Pro lásku boží, dostaňte nás odsud!“
Joni: „Na tohle jsme se teda nepřipravili, co? Je tady někde alespoň toaleta?“
Declan: „Nemohly byste se vy dvě konečně ztišit a nechat mě přemýšlet?!“
Everly: „Myslím, že mám klaustrofobii. Nesnáším být někde dlouho zavřená!“
Joni: „Snad se dostaneme ven dřív, než mi praskne voda.“
Declan: „Ech, bože, otevřete! Nenechávejte mě tu s těmihle hysterkami!“
Nolanovu pozornost si už ale zcela přitáhla unesená dívka. I když se chvěla, její kůže ho příjemně hřála. Měla jemnou pleť a hebké vlasy. Najednou se zarazil. Vůbec nechápal, proč si toho všeho všímá. Když se začala probírat, opatrně ji položil do trávy.
Zamrkala, uviděla ho před sebou a automaticky sebou cukla.
„Vlkodlak!“ vyhrkla vyděšeně, protože upřímně, během posledních pár hodin si vlčích výrazů užila už dost. Teprve po chvíli jí došlo, že tenhle vypadá jinak, ne tak divoce a nepříčetně, skoro… uklidňujícím dojmem.
„Nebojte se,“ zamručel. „Už vám nic nehrozí.“
Když opodál spatřila Erica, kterého od vidění trochu znala, došlo jí, kdo u ní asi dřepí. „Vy jste… alfa Nolan?“
Nedovedla to vysvětlit, ale cítila z něj obrovskou sílu a zároveň v jeho přítomnosti měla příjemný pocit bezpečí a pohody. Jako by ji někdo zabalil do měkké deky, posadil před oblíbený film a do rukou jí vrazil šálek horkého kakaa.
On vnímal něco, co bylo klidu a pohodě na hony vzdálené. Vlkodlak v jeho nitru, tak dlouho spící a opuštěný, se probudil a dožadoval té udivené siminky.
„Moje,“ ozval se Nolanovi v hlavě hlas jeho vlastního vlka. Bylo to nemožné. Nemyslitelné! A přece se to dělo. Věděl, že zírá do tváře své spřízněné duše.
Komentáře
Okomentovat