Nenapadá mě, jak bych se s touto částí příběhu uvedla, a tak jen dodám, že ve druhé polovině to zase bude gay romance a se spoustou textu. Kdyby to někomu vadilo, přeskakujte. Abych řekla pravdu, mám teď období, kdy už mě to také nijak zvlášť nebaví. Radši bych se soustředila na něco jiného, ale než k tomu dojde, musíme zbývající části přesunout. Nedá se svítit. 😀 Ať to máme hezky pohromadě.
Morgyn: „Dobře, nejdřív zkusíme běžné kouzlo na otevírání dveří.“
Gabriel: „Konečně vyzkouším svou nejnovější hůlku!“
Eric: „Hm, nic to nedělá. Doufám, že máte v zásobě lepší triky.“
Morgyn: „Trpělivost.“
Eric: „To řekněte tomu čaroději zavřenému dole, co mi vyřvává díru do hlavy. Zatracený vlkodlačí sluch…“
Gabriel: „Nikdo tě nenutí tady stát, přihlížet a brblat.“
Eric: „Pravda. Jsem příliš zvědavý.“
Gabriel: „Upíři na obzoru.“
Eric: „Vážně? Kolik vás dnes ještě přivítáme na našem území?“
Lilith: „Snažila jsem se ho uklidnit, ale když zjistil, co se stalo, trval na tom, že musí okamžitě přijít.“
Caleb: „Je Joni v pořádku? Proč vůbec lezla do vlkodlačího bunkru?!“
Eric: „Je v pořádku a tihle dva pracují na tom, aby se i s Declanem a Everly dostala co nejdřív ven.“
Morgyn: „Opakuj po mně, Gabrieli. Tohle by snad už mělo zabrat.“
Caleb: „Opatrně! Ať těm uvnitř neublížíte!“
Morgyn: „Jen klid, nechte nás pracovat!“
Kouzelné plameny obklopily bunkr a náhle se ozvalo cvaknutí. Dveře se rozzářily a konečně povolily. Všichni uvěznění byli venku a Caleb nezaváhal…
Caleb: „Co tě to napadlo, jen tak si vlézt mezi všechny ty divoké vlkodlaky?! V tomhle stavu! Víš, jaký jsem měl o vás strach?“
Joni: „Páni… Asi se to nehodí, ale… právě teď jsi neuvěřitelně sexy.“
Caleb se zarazil: „S tímhle na mě nechoď, nemysli si, že to zamluvíš a… Ech, pojď sem, zatraceně!“
Pevně ji objal a políbil. Z očí mu vyčetla touhu i upřímný strach. Třásl se – vzteky nebo hrůzou? Pohladila ho po tváři a zašeptala: „Omlouvám se. Když unesli Rynn, museli jsme jednat. Declan a Everly byli se mnou, nikomu z nás se nic nestalo. Ale moje sestra, bože, jak je na tom? Zezdola jsem slyšela… chytili jste toho únosce, že?“
Caleb: „Nic jí není, Nolan a Eric ji zachránili. Ale ty mi tohle už nikdy nedělej!“
Ostatní se zatím shromáždili u čarovného kruhu, v jehož středu byl teď držen nepřítel. O milost se rozhodně neprosil. Zuřivě vrčel na všechny kolem.
Gabriel: „S takovým divokým vlkodlakem jsem se ještě nesetkal.“
Morgyn: „Ani já. Zdá se, že máme co do činění s křížencem vlkodlaka a čaroděje.“
Lilith: „Fascinující. Necháme si ho?“
Declan významně pohlédl na Everly. „Alespoň vidíš, k čemu takové sbližování vede. Vlkodlak a čaroděj…“ Nedopověděl, ale pohoršeně zavrtěl hlavou.
Jako kdyby se před několika hodinami nelíbali v bazénu. Jako kdyby to byl zase ten studený čumák černokněžník. Asi byl. Ale Everly neměla příležitost se tím zabývat, byla ohromená faktem, že Nolan stál opodál ve vlčí podobě.
Otázky, které se jí okamžitě seběhly na jazyk, odmávl packou a řekl: „Teď ne.“ Pravda, teď je třeba řešit jiné věci.
Eric: „Jeho smečka se mu nezdá být příliš věrná. Rynn nám řekla, že chtěl proměnit i ji, obdařit ji nevídanou silou. Myslím, že možná všechny členy ovládl kouzlem, aby je přinutil mu sloužit.“
Everly: „Jako tenkrát Delyne ovládla Adama a mě?“
Nolanova vlka popadl běs při představě, že chtěl někdo ublížit jeho Rynn. Zatraceně, takhle to nesměl vnímat! Neexistuje JEHO Rynn! O spřízněnou duši už přišel a rozhodně ji nehodlal nahrazovat. Ale jeho vlk s tímto přístupem nesouhlasil. Nolan měl co dělat, aby ho udržel na uzdě a nedal na sobě nic znát.
Eric zašeptal: „I když nám ten mizera způsobil potíže, udělal i dobrou věc – pomohl ti se proměnit.“
Ve skutečnosti na tom vůbec neměl podíl nepřátelský vlkodlak, ale to teď Nolan netoužil nikomu vysvětlovat.
Morgyn: „Měli bychom ho přemístit do kouzelné říše a podrobit výslechu. Pod vlivem naší magie se bude muset podřídit a odhalit svá tajemství. Teprve pak se rozhodneme, co s ním.“
Morgyn: „Rád bych vám a vaší smečce, Nolane, poděkoval za spolupráci. Dál už to ale převezmeme my a postaráme se, aby ten tvor nikomu dalšímu neublížil.“
Gabriel: „S naší pomocí můžete počítat, viď, Declane? Jenom nevím, jak bude reagovat Bailey, až zjistí, že mu zase utekla nějaká zajímavá akce…“
Declan: „Buď nás roznese na kopytech jednou ze svých trapných hůlek, nebo… se s brekotem odplíží do kouta a vymyslí na naši adresu několik nelichotivých přezdívek. Vlastně jedno nevylučuje druhé.“
Everly se pobaveně uchechtla, i když ji ten její zasmušilý čarodějný druh většinu času doháněl k šílenství. K tomu polibku se ještě vrátí, ať si Declan nemyslí, že ne!
Opodál zatím další členka Nolanovy smečky, Harper, dohlížela na Rynn, která sice vyvázla nezraněná, ale samozřejmě byla v šoku ze všeho, co se stalo. Překvapivě nejvíc z toho, jak celá událost skončila – naprosto nečekaným zalíbením, které našla v odměřeném alfovi.
Rynn toho o Nolanovi moc nevěděla, vlastně nic, a tak svou otázku nepovažovala za nijak citlivou. „Harper, vím, že mi do toho nic není, ale můžeš mi říct, jestli má Nolan přítelkyni?“
Dosud nikdo nepovažoval za nutné vyprávět jí jeho smutný příběh o ztrátách a nekonečné bolesti. Proč také? Lidská Rynn neměla se světem vlkodlaků nic společného, až do dneška.
Harper si povzdechla. „Míval spřízněnou duši. Byla to moje dobrá kamarádka. Ale zemřela během požáru a… Dodnes je to pro nás velmi bolestné, obzvlášť pro Nolana, takže… Omlouvám se, ale nic víc ti k tomu teď neřeknu.“
Rynn se sevřelo srdce. Lítostí? Bolestí? Tu ženu neznala a neznala ani Nolana, přesto ji ničila představa, že je nešťastný. Těmhle nepochopitelným pocitům bude muset přijít na kloub. Když si navzájem pohlédli do očí, ucítila něco kouzelného. Přestože byla vyděšená, hrudí se jí rozlilo příjemné teplo a myslí vědomí absolutního bezpečí a štěstí. Jenom na chvilku. Kouzlo pominulo, když se Nolan poplašeně odvrátil. Ale i on to musel vnímat. A ona si s ním o tom promluví, až se naskytne šance.
Ze svých ještě relativně nových pocitů byl tou dobou zmatený i někdo další. Vlkodlak Adam. Také on už objevil svou spřízněnou duši, nedávno a v někom úplně jiném, než by čekal. Nikdy by ho nenapadlo, že to bude muž.
Když Everly zavolala, aby bratra informovala, že unesená Rynn se našla a je v pořádku, spadl obrovský kámen ze srdce nejen jemu, ale i dívčinu dvojčeti Masonovi. Právě Mason se ukázal být Adamovým vyvoleným druhem, což je ze strany osudu docela krutý vtip.
Adam totiž věděl, že takový vztah nemůže nikdy fungovat. Mason byl obyčejným lidským simíkem s nevalným zdravím. Odmalička zesláblý a věčně nemocný. Trpěl astmatem, ustavičně kašlal a není to tak dávno, co si zlomil ruku.
Někdo takový se pro drsný vlkodlačí svět rozhodně nehodí, nemluvě o tom, že Adam až dosud nebyl nijak přitahován k mužskému pohlaví. Připadalo mu směšné i zoufale smutné, že se něčí život dokáže obrátit vzhůru nohama jediným pohledem do něčích očí, jediným úsměvem toho druhého, jediným letmým dotekem.
Adam: „Nepřátelský vlkodlak byl polapen a část jeho smečky také, zbytek se rozutekl do lesů, ale naši přátelé už po nich pátrají. V nejbližším okolí je bezpečno. Měl bys… vyhledat své sestry a vrátit se domů.“
Mason: „Dobře, ale… kdy se uvidíme?“
Mason měl Adama rád od první chvíle. Nevadilo mu, že je muž. V jeho rodině nebyly homosexuální vztahy ničím výjimečným, dokonce ani vztahy s nadpřirozenými bytostmi. Jeden z jeho starších bratrů žil s upírem, druhý s mořským mužem. Zdálo se správné a vtipné přidat do sbírky vlkodlaka. Letmý úsměv ale z Masonovy tváře zmizel, když uviděl Adamův vážný, nepřístupný výraz.
Adam: „Už nikdy. Alespoň ne takhle, o samotě, za… ehm, za takových podmínek.“
Mason: „Ale… myslel jsem… ta včerejší noc… Pro mě to také bylo poprvé, ale –“
Ano, ta noc… první a jediná, kterou Adam strávil v posteli s mužem. Když se to dělo, cítil zvláštní směsici strachu, nervozity a vzrušení. Byla to bezesporu a překvapivě jedna z nejhezčích nocí jeho života, ale to probuzení, pochopení, co se stalo…
Adam: „Moje smečka by nikdy nepřijala lidského simíka. A nevím… Nevím, jestli by pochopili, že… nemám přítelkyni, ale přítele.“
Nebyl si jistý. Nemohl být. Dosud neslyšel o žádném vlkodlakovi, který by se zamiloval do muže. Do člověka. Tak dlouho snil o tom, že najde spřízněnou duši. Že už nebude osamělý. Teď, když se to stalo, by to raději vzal zpátky. Ne, to nebyla pravda. Přál si zjistit, jak by se tenhle zvláštní vztah mohl vyvinout. Nebál se ani tak toho, co cítí, ale toho, jak se na něj budou dívat jeho nejbližší. Smečka je pro vlkodlaka vším, tím nejdůležitějším! Je to rodina, nejsilnější pouto. Silnější než spřízněnost duší. Kvůli smečce musel pouto s Masonem přetnout dřív, než se ještě víc rozvine a upevní.
Mason: „Ale… já tě miluju. Nikdy mi s nikým nebylo tak dobře. Myslel jsem, že to cítíme oba. Že nám náš vztah stojí za to, abychom společně čelili případným překážkám.“
Adam: „Ech… Nemáme žádný vztah. Byli jsme spolu jednou, bylo to spontánní, zbrklé a neuvážené. Nedochází ti, co se právě stalo? Únos tvé sestry, věčné souboje s cizími smečkami, hádky o území… To všechno potvrzuje, že můj svět není pro tebe. Nemohl bych tě vždycky chránit proti všem nebezpečím. I kdyby alfa nakrásně souhlasil s tím, že… I kdyby proti tomu moje sestra nic neměla… Nejde to.“
Mason: „Můžeš mě proměnit.“
Další neuvážené, zbrklé rozhodnutí. Jen důkaz toho, jak byl Mason zoufalý a vyděšený z představy, že tak rychle ztratí něco, co sotva získal a co pro něj už teď bylo nejdůležitější. Lásku k tomuhle muži.
Adam: „Ne, to nepřichází v úvahu.“
Mason: „Ale proč ne? Byl bych pak silnější, schopný postarat se sám o sebe!“
Adam: „Jenomže teď nejsi dost silný, abys proměnu vůbec přežil!“
Mason se zamračil a zaťal pěsti. Celý život v něm všichni viděli slabého chudáčka, kterému se špatně dýchá, který horko těžko snáší jednu chorobu za druhou. Neviděli, že z každé vychází silnější a odhodlanější, že se nenechá zdolat nepřízní osudu. Naučil se nevzdávat a nevzdá se ani tentokrát!
Mason vzal Adama za ruce, tak silné a mužné oproti jeho pohublým. „Včera v noci se stalo něco, co navždy změnilo nás oba. Viděl jsem to ve tvých očích, cítil jsem to každým kouskem těla. Je to pouto. Myslíš, že o něm nevím? Když člověk stráví většinu života na lůžku, stihne toho celkem dost přečíst. A když máš v rodině tolik nadpřirozených bytostí, najdeš si také cestu k informacím o nich. Mezi námi se vytvořilo pouto, a pokud ho zahodíš, budeš trpět a strádat. To nedovolím. Když tě teď poslechnu, budeš nešťastný, takže to neudělám! Nikam nepůjdu.“
Adam, rozrušený a tak plný emocí, položil Masonovi dlaně na tvář. Původně proto, aby ho umlčel. Ale Mason zavřel oči a položil se do jeho rukou, do těch vřelých, laskavých doteků.
„Co mi to děláš?“ zašeptal Adam a sám nevěděl, jestli mluví s Masonem nebo rovnou s osudem.
Měli k sobě tak blízko. Mason si dodal odvahy, přitáhl podstatně většího a silnějšího chlapa k sobě a políbil ho. Všechno, co si dosud řekli, se odrazilo v polibku, nijak vášnivém, ale upřímném, něžném, zranitelném.
Hleděli si do očí, ústa plná dalších argumentů, ale zavřená. Jeden druhému se opřeli o čelo. Srdce jim tloukla jako splašená a Adam věděl – věděl, že už je příliš pozdě. Tohle pouto zpřetrhat nedokáže.
Komentáře
Okomentovat