Ahoj, toto byla první nová část mých příběhů v tomto roce. Vznikla cca v polovině ledna navzdory nekonečnému načítání domácností a mnoha oranžovým tabulkám LE, ze kterých se mi chtělo plakat. Musela jsem se rozloučit s několika mody (byť aktuálními), takže např. Gabriel už nepracuje jako výrobce hůlek, ale dělá na Odboru záhad. To bude možná i zajímavější. 🧙♂️
Postavila jsem hned několik nových obydlí, tak se kochejte a zjistěte, jak pokračují příběhy Declana, Everly, Adama a Masona. Dlouho jsem nebyla u vlkodlaků, tak se teď budeme chvíli věnovat jim. VAROVÁNÍ: příběh obsahuje hádky, strašení a LGBT tematiku (lásku dvou mužů).
Můj Glimmerbrook prošel výraznými změnami a technickými problémy, ale hlavní je, že nový domov Gabriela a Lilith už je na světě. A také útulný domeček pro Baileyho, honosné sídlo pro Declana a v neposlední řadě Čarokvítkova literární kavárna.
„Ti čarodějové neztrácejí čas,“ pomyslela si Everly, když šla navštívit Declana do Gabrielova domu.
Když s Declanem nemluvila o osudovém poutu a citech obecně, vlastně spolu vycházeli docela dobře a postupně se sbližovali, ačkoli to oba zdánlivě přehlíželi. To si alespoň myslela. Věřila, že mezi ní a černokněžníkem je to na dobré cestě, jenže…
O tom, že se přestěhoval, se jí ani slovem nezmínil. Dozvěděla se to až od Gabriela a připadala si jako hlupák. „Myslela jsem, že… se stěhuje Bailey.“
Gabriel: „Ano. Zřejmě Declana inspiroval. Trochu mě to mrzí, na druhou stranu jsem rád, že se teď můžeme s Lilith soustředit na sebe a připravit dům na příchod miminka.“
„Když už jsem tady, alespoň vám pomůžu odnést Baileyho věci,“ navrhla Everly, když Gabriel dodal, že Baileyho stěhování vlastně probíhá právě teď, a nahrnula se dovnitř.
Nedošlo jí, že čarodějové mají tyhle věci v malíku.
Bailey sám snadno zvedl nejtěžší krabici jednoduchým kouzlem a ona se pomalu přesouvala vzduchem ke dveřím.
Gabriel: „Opatrně, do téhle jsem zabalil všechny lahvičky s lektvary!“
Bailey: „Žádný strach, natrénoval jsem to s polštáři z vašeho obýváku.“
Everly: „Koukám, že mě tady opravdu nikdo nepotřebuje. Ani… nikde jinde.“
Everly: „Tak já zase půjdu. Hodně štěstí… no, se stěhováním a vším ostatním.“
Gabriel: „Možná bys měla zajít za Declanem, bydlí jen kousek odtud.“
Everly: „Mám se ještě víc ponižovat a vnucovat?“
Bailey: „On se sice tváří, jako by měl do zadku vražené koště, ale má tě rád.“
Gabriel: „Přesně tak. Nevím, čeho se tolik bojí, proč si to nechce přiznat, ale přece jen už ho trochu známe.“
Možná prostě někteří simíci nejsou pro vztah stvoření. Znamenalo by to odhalit své slabiny před tím druhým. Po všem, čím si prošel, může mít Declan pocit, že slabost si nesmí dovolit, uvažovala vlkodlačice, když se nejistě blížila k jeho novému domovu.
„No teda, čekala jsem… Sauronovu věž nebo tak něco.“
„Ahoj, kámo, máte to tady hezké. Nevíš náhodou, jestli je páníček doma?“
Domovní dveře se po zaznění těch slov najednou samy otevřely dokořán.
„Divné, nechce se mi věřit, že bych byla opravdu vítána.“
Everly vstoupila do něčeho, co vypadalo jako až příliš mírumilovný obývací pokoj. „Declane?“ Netušila, že má černokněžník takový vkus. Za každým rohem vyhlížela stopy Mordoru, ale nikde nic.
Nebyl tu ani on sám. Cítila, že by měla odejít, že vešla někam jen tak bez pozvání… Ale pak něco zaslechla. Vycházelo to z patra.
„Declane, jsi nahoře? Nechtěla jsem vstoupit jen tak, ale bylo otevřeno a…“
Do cesty se jí postavily další dveře, ale i ty ji nechaly uctivě projít jako nějakým kouzlem.
„Vida, tohle asi bude nějaká komůrka, kde Declan shromažďuje kouzelnické harampádí. Zajímavá knížka. Snad mu nebude vadit, když si kousek přečtu a počkám tu na něj.“
Protože v komoře nebylo kam si sednout, vrátila se do obýváku. Začetla se do čarovné knihy plné poutavých informací o kouzlech, lektvarech a schopnostech, když se najednou kolem ní citelně ochladilo.
Zvedla hlavu od stránek a uvědomila si, že se venku nečekaně rychle setmělo. Po celém těle jí naskočila husí kůže a měla dojem, jako by ji někdo pozoroval. Rozhlížela se. Neviděla nic, ale vnímala něčí přítomnost. Nebyla nejzdatnější vlkodlačicí ve smečce, ale v tomhle jí smysly nelhaly.
V panice se zvedla od stolu a poodběhla o kousek dál. „Co se to děje?!“
To už se domů vracel Declan. Dorazil právě ve chvíli, kdy tma pohltila celý okolní svět. Kolem domu se začaly objevovat zelené přízraky. Třebaže nadále popíral existenci jakéhokoli pouta, ihned poznal, že Everly je někde poblíž. „Ta zatracená vlčí holka!“
Vtrhl do vlastního domu a svým rychlým vpádem ji pořádně vylekal.
Declan: „Co tady sakra děláš? Je normální, že se vlkodlaci jen tak bez pozvání vkradou někomu do baráku?!“
Everly: „Krucinál, to jsem se lekla! Ne, to dělají upíři! Já se nevkradla, bylo otevřeno. Chtěla jsem si jen promluvit a… ty světélkuješ?“
Declan: „Ech, jo. To dělají ta zelená strašidýlka, šíří kolem sebe veselou náladu a fialovou záři. Jenom já můžu mít takové štěstí, že se v touze po klidu a soukromí přestěhuju někam, kde straší!“
Everly: „Tady straší?!“
Everly: „Jé, to je roztomilé!“
Declan: „Náramně. A taky otravné! Vážně, nemůžu být prostě chvíli sám, musí mě neustále pronásledovat přízraky a neodbytná vlkodlačí holka?!“
Everly: „Stačilo říct, že se stěhuješ a nechceš, abych za tebou ještě někdy chodila! Nevím, co jsem si myslela, Bailey a Gabriel se v tobě očividně pletou a já taky.“
Declan: „O čem to mluvíš? Ale vždyť je to jedno. Tak ti to říkám teď, odejdi odsud a už se nevracej, rozumíš?!“
Everly: „Fajn! Vážně jsem si myslela, že ten polibek v bazénu… Máš pravdu, je to jedno. Klidně si trhni tou svojí kouzelnickou hůlkou.“
„Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že mu na mně začne záležet?!“ nadávala si v duchu, zatímco nakvašeně spěchala ze strašidelného domu pryč.
Declan: „A zavři za sebou!“
Když se za ní dveře hlučně zabouchly, konečně shodil masku vzteku a odměřenosti.
„Je to pro tvoje dobro,“ dodal tiše. „V tomhle domě žijí daleko nebezpečnější duchové. Dokud nezjistím, jak se s nimi vypořádat, nesmím sem pustit nikoho!“
Everly nevěděla, kam jinam by šla, a tak zamířila domů za svým bratrem Adamem.
Netušila, že má zrovna návštěvu…
Zatímco její pouto nemělo na Declana zdánlivě žádný vliv, vztah mezi Adamem a jeho osudovým druhem Masonem byl každým dnem silnější a plný lásky. Adama to ale trápilo, dosud se neodvážil o svém příteli nikomu říct. Jak má alfovi Nolanovi vysvětlit, že se zamiloval do muže, který ani není vlkodlak?
Mason: „Netrap se tím, alespoň ne teď, když máme konečně večer jen pro sebe.“
Naneštěstí právě v tu chvíli dorazila domů Everly.
„Brácho?“ zvolala. „Jsi tady?“
Pánové se urychleně převlékli.
Adam: „Ale ne, Everly už je doma. Já… musím za ní.“
Mason: „Když už je tady, řekneš jí o nás?“
Adam si místo odpovědi povzdechl. „Počkej tu, prosím.“
Everly: „Hm, promiň, máš tu někoho? Cítím… přítomnost nějakého Callahana. Ano, už poznám, jak voní Callahanovi!“
Adam: „Je tady Mason, pozval jsem ho, protože… totiž…“
Everly: „Proč jsi tak zpocený?“
Adam: „Hehe, jsem, že?“
Adam: „Nevím, jak to říct, takže to prostě řeknu. On a já spolu chodíme. Je to můj osudový druh.“
Everly: „Cože?“
Adam: „Jo.“
Everly: „Ale on je –“
Adam: „Muž, ano.“
Everly: „A není –“
Adam: „Není vlkodlak, já vím. Dýchej, ségra.“
Adam: „Vzniklo mezi námi pouto, které nemůžu a nechci zničit, i když vím, že bych měl. Nejde to. Mám ho moc rád.“
Everly: „No, to je skvělá zpráva!“
Teď byla se zmatkem řada na něm. „Vážně?“
Everly: „Ovšem! Můj bratříček si konečně někoho našel, nezůstane do konce života sám jako kůl v plotě! Mason je fajn kluk. Jestli se máte rádi, nenech si to vzít.“
Adam čekal všechno možné, ale takovou vstřícnost ne, i když se utěšoval tím, že právě sestřička by ho mohla pochopit. Jejím druhem je koneckonců čaroděj, kterého většina vlkodlaků nesnáší. Taky to nemá snadné, ale nevybrala si to sama.
Everly: „No, nepřeháněj. A proboha, osprchuj se.“
Adam a Mason si dopřáli rychlou sprchu a pak se s Everly sešli v obývacím pokoji. Mason byl trochu na rozpacích, ale věděl, že Adamova sestra je nejdůležitější osobou v jeho životě. Pokud jim dá požehnání ona, bude to snad už jenom snazší.
Everly se přesunula z křesla na gauč, aby k nim měla blíž, a věnovala Masonovi přísný pohled. „Jestli bráškovi ublížíš, roztrhám tě.“
Mason překvapeně polkl, zatímco Adam se rozesmál. „To sis nemohla odpustit, že ne?“
Everly: „Ne.“
Mason: „Nikdy mu neublížím. Kdyby snad byl mojí vinou nešťastný, můžeš si mě klidně roztrhat.“
Everly: „Platí.“
Později se Mason s oběma rozloučil a vrátil se domů, aby si sourozenci mohli popovídat v klidu a soukromí.
Adam: „Vypadáš smutně a naštvaně… Měl bych teď já roztrhat Declana?“
Everly: „Pro mě za mě. Už jsem se rozhodla, bráško. Vyrobím si lék a použiju ho.“
Adam: „Takže tě to nepustilo…“
Everly: „Oba víme, že jako vlkodlak nestojím za nic. Ani můj vyvolený druh mě nechce.“
Adam: „To ještě není důvod, abys –“
Everly: „Udělám to kvůli sobě, ne kvůli němu. Tohle nikdy nebyl život pro mě. Už se nechci proměňovat proti své vůli, nechci se řídit pravidly smečky. Chci žít podle sebe.“
Adam: „Na tohle Nolan nepřistoupí.“
Everly: „Uvidíme.“
Komentáře
Okomentovat