Jedna z posledních starších částí příběhů je tady. Už brzy si konečně zase pořádně zahraju, konečně se ke svým postavičkám vrátím a budu pro ně vymýšlet a fotit něco nového. 😊 Zatím tu máte další úryvek ze života (nejen) vlkodlaků. VAROVÁNÍ: 18+, nějaká ta hanbatá scéna Caleba a Joni.
Knox se asi dal na otužilecký způsob života.
Nolan: „Nemám chuť trávit čas v rekreačním centru.“ Když ho navíc postavili čarodějové, dodal v duchu.
Harper: „Jen pojď, přijdeš na jiné myšlenky.“
Nolan: „Co víš o mých myšlenkách?“
Harper: „Nic konkrétního, jen že jsou permanentně černé.“
Ve skutečnosti se v Nolanových myšlenkách zabydlovala Rynn Callahanová, ale to se ještě neodvážil nikomu přiznat. Od té události u bunkru, kde ji zachraňoval před hybridem vlkodlaka a čaroděje, se neviděli.
Eric: „Ehm, takže dneska naostro?“
Nolan: „Hele, prostě je mi horko!“
Knoxovi taky. I Vlad si přišel zacvičit.
Vy ty kliky berete nějak vážně… A ano, i mně sněží uvnitř budovy.
Po cvičení a důkladné sprše si pánové dopřáli něco dobrého k snědku a pití.
Eric si všiml, že jeho alfa není ve své kůži – teda víc než obvykle. Choval se zvlášť neklidně a roztržitě od chvíle, co se u zmíněného bunkru poprvé za dlouhý čas proměnil do vlčí formy. Nolan se ale zjevně nehodlal svěřovat, a tak se Eric ani neptal. Pokud mu to kamarád nechce říct, nebude ho nutit.
Vtom se v restauraci objevila Everly s neobvykle vážným výrazem a rovnou poprosila Erica, aby jí dopřál iluzi soukromí na rozhovor s Nolanem.
„Jasně, to není problém,“ odvětil vlkodlak, ale připadalo mu to náramně divné.
Everly stručně vylíčila události posledních dnů a rozhodnutí skoncovat s vlkodlačí existencí. Bylo to těžké, očekávala, že Nolan vybouchne a spustí lavinu výčitek, ale… on se zatvářil jen velmi smutně.
„Takže už nechceš být součástí naší smečky? Vím, že poslední dobou mezi námi panovalo napětí. Nebyl jsem zrovna přátelský vůči tomu tvému čaroději, ale… to se snad dá pochopit?“
Everly: „O něho tady vůbec nejde! Vždycky jsem cítila, že život vlkodlaka pro mě není. Vždyť to víš. Nikdy mi to vlastně nešlo, pro smečku jsem často byla jen přítěž.“
Nolan: „To je nesmysl, jsme jedna rodina! Jestli mluvíš o tom posednutí čarodějnicí Delyne, která ovládla tebe a Adama, to přece nebyla tvá vina.“
Eric: „To vypadá zle. Neměli bychom zasáhnout, než začnou létat chlupy?“
Harper: „Nebudeme se do toho plést!“
Ať Nolan namítl cokoli, umíněnou Everly nepřesvědčil. Takhle to cítila, a i když se mu to nelíbilo, nemohl nic dělat. Neměl právo jí bránit v hledání štěstí, ačkoli by jako alfa mohl. Akorát by ho začala nenávidět.
„Dělej, co musíš,“ povzdechl si odevzdaně, založil ruce na prsou a odvrátil se od ní. Mrzelo ho to. Bolela ho představa, že jedna z jeho nejbližších osob už nebude tak úplně součástí smečky.
Everly: „Nebuď na mě naštvaný, prosím.“
Eric: „Slyšela jsi to?! Everly už nechce být vlkodlačicí!“
Harper: „Ale ne, to… muselo být hrozně těžké rozhodnutí. A chudák Nolan, to je tvrdá rána. Nejspíš si teď bude myslet, že jako vůdce selhal. Zatraceně!“
Everly: „Není to nic proti tobě ani proti ostatním členům smečky. Mám vás všechny ráda a vždycky budu. Doufám, že ani pro vás se v tomto směru nic nemění?“
Nolan: „Hm.“
Everly: „Tak já… asi radši půjdu.“
Zvláštní. Poslední dobou pořád odněkud odcházela s těžkým srdcem a nechávala za sebou kousek sebe.
Když se obrátila k odchodu, Nolan nejistě dodal: „Doufám, že víš, co děláš. Už to nepůjde vzít zpátky.“
Everly: „Ano, to vím.“
Vidět ji odcházet, tak nějak opuštěnou ode všech, kteří k ní vždycky patřili, to v Nolanovi probudilo jeho lidštější stránku. Najednou se zase dokázal proměnit.
„Počkej!“ křikl za ní.
Spontánně ji objal a ona mu s vděčným úsměvem sevření oplatila.
Nolan: „Jenom nechci, abys byla nešťastná, to je celé. U nás budeš mít vždycky otevřené dveře. Vždy budeš naše rodina.“
Everly ukápla slza. Nezmohla se na víc než: „Děkuju.“
Později večer se Nolan vrátil domů o trochu dřív než Eric a Harper, kteří se v rekreačním centru zdrželi dlouho do noci, a byl ztracený v myšlenkách.
Z dumání ho vyrušila nečekaná návštěva v podobě Adama.
„Ahoj,“ pozdravil host nervózně. „Já… potřeboval bych s tebou mluvit.“
Nolan: „Snad se taky nechceš vzdát svého vlka?“
Adam: „Ou, takže sestra už tu byla… Ne, mně jde o něco jiného. Ale závažné je to taky.“
Nolan: „Dobrá… to chce kakao.“
Nolan: „Tak povídej. Jsem zvědavý, čím mě překvapíš ty.“
Adam: „No, myslím, že překvapený budeš hodně…“
Nebylo jednoduché vyjít s pravdou ven přímo před alfou, který má moc rozhodovat o vašem osudu, ale… Adam už to nemohl oddalovat. Upřímně, podrobně a s občasným koktáním mu pověděl o Masonovi, jejich osudovém poutu a lásce, s níž se už nedá bojovat.
Adam: „Tak, to je vše. Vím, že to, co dělám, není v souladu s našimi pravidly a tradicemi, takže bych měl opustit smečku. Ale nejsem toho schopen a nechci se vzdávat ani Masona.“
Nolan: „No, ty a ségra mi teda dneska dáváte…“
Adam: „Mrzí mě, že ti přidělávám starosti a že nejednám tak, jak by správný vlkodlak měl, ale… Nevybral jsem si to. Osud mi určil Masona a já s ním potřebuji být.“
V té chvíli jako by hlasem Adama hovořil Nolanův vlastní vlk. Někde tam uvnitř, v jeho duši, mu našeptával, že stejně tak je nutné být s Rynn Callahanovou. S tou člověčí siminkou, jejíž jediný pohled mu obrátil život vzhůru nohama. Zdá se, že ani Nolan už nemá sílu chovat se jako správný vlkodlak.
Nolan: „Ech, rozumím ti líp, než si myslíš. Víš… Taky se ti musím s něčím svěřit.“
Adam byl první, komu se to alfa odvážil povědět. Možná proto, že jejich situace byla hodně podobná.
Adam: „Páni, takže… po těch letech, po všem, co se stalo… máš novou spřízněnou duši? Lidskou?“
Nolan: „Sám nechápu, jak je to možné.“
Adam: „A je to Rynn, vážně?! Masonova sestra!“
Nolan: „No jo, tihle Callahanovi asi vládnou nějakou skrytou, neodolatelnou mocí.“
Adam: „Cha, tak pod to bych se mohl podepsat!“
Nolan: „Ale nemůžu… nemůžu s ní být. Tohle je přece jenom jiné než ty a Mason. Já už spřízněnou duši měl. Jane… ona pro mě byla vším a bez ní… Navíc, kdo by stál o tuhle tvář?“
Adam: „Oba víme, že zevnějšek je to poslední, co tvého osudového partnera zajímá. Pouto vychází z duše, není tak křehké, aby ho ovlivnil vzhled. Nese s sebou přirozenou přitažlivost a –“
Nolan: „Na tomhle nic přirozeného není. Přirozené je mít jednu spřízněnou duši. Na celý život!“
Adam: „Jenomže tvůj život pokračuje. Zasloužíš si v něm… někoho mít. Příroda si to nejspíš myslí taky.“
Nolan: „Pche. Příroda…“
Adam: „Podívej, já se vážně snažil od sebe Masona odehnat, vyhýbat se mu. Nic těžšího a bolestivějšího jsem nezažil. Dej na mou zkušenost, odmítat pouto se prostě nedá. Způsobíš nesmírné utrpení sobě i tomu druhému.“
Nolan nemohl usnout. Po zbytek noci nad Adamovými slovy přemýšlel. Jejich pravdivost ho mučila.
Dalšího dne se na farmě Callahanových konal menší banket, který uspořádal Alex. Po naplnění rodinné aspirace se rozhodl zkusit kulinářskou a právě banket byl jedním z jeho úkolů.
Ne že by hosté spolupracovali a nechali o sebe pečovat. Měli vlastní hlavy a v nich jen ty nejhanbatější nápady, alespoň pokud se jednalo o Caleba a Joni. Asi uhádnete, co si teď tiše domlouvají, hm?
Alex: „Já to asi taky tuším. S vařením mi fakt pomáhat nebudou.“
Bingo!
Alex: „Jídlo je na stole, pojďte si všichni vzít, než vychladne!“
Brian a malá Anne se nenechají dvakrát pobízet. Mimochodem, Brian je zpocený, ale kvůli tomu, že před chvilkou cvičil. Není za tím nic hanbatého. 😉
Alex: „Jé! Nové kalhotky do mojí zatím velmi skromné sbírky! Nebude jim vadit, když si je dojdu sebrat? Beztak si mě ani nevšimnou.“
Brian: „Kde jsou Caleb a Joni? Budou to mít studené.“
Alex: „Ti se teď zahřívají jinak…“
K banketu se později připojili Mason a Rynn, ale drželi se stranou a povídali si mezi sebou. Jako dvojčata k sobě měli blízko. Tím pádem se jeden druhému svěřovali s každým trápením.
Mason: „Chtěl jsem být s Adamem, když o nás alfovi bude říkat, ale namítl, že tohle musí zvládnout sám. Že je to věc vlkodlačí cti… Myslím, že asi nikdy nebudu úplnou součástí jejich světa. To je jedno, jen když Nolan přijme náš vztah jako hotovou věc.“
Rynn: „Alfa Nolan… viděl jsi ho někdy? Myslím… v lidské podobě?“
Mason: „Ještě ne. Proč? Ty se o něj poslední dobou nějak zajímáš.“
Rynn: „Nebudu to popírat. Něco… se mezi námi stalo, když mě zachránil. Byl to zvláštní moment, jako by mě něco nutilo držet se v jeho blízkosti. Když není poblíž, jsem nervózní…“
Mason: „Připadá ti, že ti něco chybí, a nemůžeš se na nic soustředit. Zatraceně… To vypadá, že mezi vámi vzniklo pouto!“
Rynn: „Nemyslím. Musel by ho přece taky cítit, nebo ne? Nic takového nedal najevo.“
Mason: „Určitě ho to překvapilo! Adam… No, ten to zpočátku taky zkoušel popírat.“
Rynn: „Koukni na ty fotky. Naši tátové jsou cvoci, ale jejich lásku jim závidím.“
Mason: „Doufám, že naše děti se nebudou jednou takhle smát našim fotkám.“
Rynn: „To si piš, že jo! Jestli budeme nějaké mít.“
Mason: „Děti? Nebo fotky?“
Rynn: „Obojí! Ale já nebudu vystavovat své úšklebky tak veřejně.“
Alex: „Hele, co si to tam šuškáte, koho to jako kritizujete?!“
Komentáře
Okomentovat