70. ČÁST: Mrtvá přichází pro dítě smrti (1/2)

Ahoj, moji milí. Posledních pár dní jsem měla napilno. Návštěva zubařky, závody na brněnském okruhu (ovšemže jen z pohledu diváka) a samozřejmě tvoření další části příběhu pro vás. Tentokrát se budeme opět soustředit na dějovou linku Baileyho, Ruby a Fintana, ale potkáme se i se spoustou dalších postav – známých i nových.

Bude to dramatické! Na Baileyho už to konečně přišlo… Takže zároveň upozorňuji, že následující dvě části příběhu (musela jsem celkových 67 snímků zredukovat a rozdělit do dvou článků) budou výrazně zaměřené na mužské těhotenství a porod. No jo, to jsem holt já. 😀 Konečně bude malý smrťák… Ale jestli všechno dopadne dobře, no, to je otázka…

Ode dne, kdy Grim zachránil život Baileymu, Ruby a všem ostatním tím, že porazil mocného mořského muže Varuna, uplynula nějaká doba. Smrťák se už ale neukázal.

Dej na něho pozor. Přijdou další a ti… necouvnou.

Grimova poslední slova o jejich synkovi stále zněla Baileymu v hlavě jako předzvěst něčeho strašného. Nevěděl, na co se má připravit a jak. Jestli je to vůbec možné. Cítil jen, že musí malého Griffina ochránit za každou cenu. Sám by to nikdy nezvládl, ale naštěstí sám nebyl.

Ruby: „Jsi tu nějak dlouho. Je všechno… v pořádku?“

Věděla, že není. Že Grim Baileymu velmi chybí a… chápala to. O Smrťákovi toho moc nevěděla, ale ať byl jakýkoli, všem jim pomohl a nejspíš kvůli tomu obětoval sám sebe.

Bailey si povzdechl, už pár dní ho příšerně bolela záda.

Bailey: „Já jen… nemůžu se zbavit pocitu, že se na nás žene něco hrozného. A nevím… netuším, co se stalo s Grimem, jestli se někdy vrátí, jestli… No, prostě je toho moc.“

Ruby bylo jasné, že nemůže říct nic, co by opravdu dokázalo situaci zlepšit. Nemohla Grima nijak přivolat, nemohla předvídat, co se stane následujícího dne. Ale objala Baileyho, aby dala najevo, že ona tu pro něj bude vždycky. Fintan koneckonců taky.

Bailey se pousmál: „Děkuju. Nevím, co bych si bez vás počal.“

Když už se chtěli společně vrátit do domu a hodit starosti alespoň na chvíli za hlavu, něco se stalo. Ostré bodnutí bolesti, jiné než dřív.

Bailey se zarazil, předklonil a překvapeně utrousil nějaké to sprosté slovo.

Ruby se ohlédla. „Bailey?“

„Já… myslím, že už to přichází,“ odvětil zmateně on, načež mu břichem projela další vlna bolesti. „Ech, zatraceně… Asi bychom měli jet do nemocnice. Hned!“

Fintan: „Vážení, ten popcorn už je dávno hotový. Jestli chcete, aby na vás zbylo, tak –“

Ruby: „Zapomeň na popcorn, musíme do nemocnice! Miminko už chce na svět!“

Fintan: „Počkat, teď? Určitě?“

Bailey: „No, dělám to poprvé, ale, uf, sakra, jo!“

Fintan: „Dobře, dobře. Žádnou paniku. Máme přece všechno připravené.“

Ruby: „Ano! Dojdu pro tašku, ty pomoz Baileymu do auta.“

Bailey: „Teda, já vás nemít, lidi…“

Byla to dost divná situace, koneckonců dítě nebylo ani jednoho z nich, ale oni ho brali jako vlastní. Tvořili bizarní, ale milující rodinu.

Bailey: „Jste skvělí, víte to?“

Fintan: „Protože se staráme o svého partnera? To je snad normální, ne?“

Bailey se ušklíbl. Normální. Zajímavé slovo.

Konečně dorazili do nemocnice. Byl by to příjemný letní večer, kdyby kontrakce nepřicházely stále častěji a kdyby se ve vzduchu nevznášel ten znepokojivý příslib čehosi temného…

Fintan: „Neboj se, zvládneme to. Budeme pořád s tebou.“

Ruby: „Samozřejmě! Všechno dobře dopadne.“

Bailey si nebyl jistý, jestli uklidňují jeho nebo sami sebe, ale vlastně to docela pomáhalo.

Vzali Baileyho mezi sebe a pomohli mu dovnitř. Chovali se k němu s takovou láskou a něhou, že si až připadal hloupě kvůli tomu, kolik starostí působí nejen jim, ale i dalším přátelům. Protože tohle byl den D. Den, kdy jeho syn – syn samotné smrti – konečně přijde. Museli se na to připravit nejlíp, jak dovedli…

Liam seděl u počítače v recepci. Zrovna zazvonil telefon.

Zatímco vyřizoval hovor, vstoupil jeho kolega a informoval ho o příjezdu těhotného pacienta. Když Liam spatřil Baileyho, věděl už, co musí udělat. Postup měli domluvený předem.

Bailey: „Mrzí mě, že všem působím takové komplikace.“

Ruby: „Nesmysl. Jestli Grimovo varování znamená, že děťátku hrozí nebezpečí, musíme počítat se vším! Přátelé nám rádi pomůžou.“

Bailey: „Ano, ale… nechci, aby se kvůli mně zapletli do něčeho riskantního. A vy taky… Nepřežil bych, kdyby se vám něco stalo.“

Mezitím Liam vyřizoval další telefonát, ten domluvený a obzvlášť důležitý. Slíbil, že jakmile se Bailey objeví, dá vědět Calebovi. Protože jestli má někdo předpoklad čelit Grimovým nadřízeným a samotné smrti, pak ti, kteří už smrt nejednou ošálili – upíři.

Sám Liam ale neznal podrobnosti. Nevěděl, proč je kolem Baileyho těhotenství takový povyk. Jasně, byl to muž, ale to už dneska není nic extra, alespoň v Liamově okolí ne.

Ruby: „Byli bychom moc rádi, kdybys ten porod vedl ty, Liame. Tobě já věřím.“ Ruby byla koneckonců svědkem toho, jak Liam pomohl přivést na svět vlastní dcerku. A byl to manžel jejího bratra, takže ano, důvěřovala mu víc než běžným lékařům.

Liam: „Mám pocit, že mi neříkáte všechno. Co se vlastně děje? Proč jsou všichni tak nervózní? Co s tím mají společného Caleb a ostatní?“

Ruby: „Baileyho dítě je zároveň dítětem Smrťáka. Netušíme, jaký vlastně bude jeho příchod na svět, ale obáváme se, že mu někdo bude chtít ublížit.“

Liam: „Cože? A to mi říkáš až teď?“

Ruby: „Je to jen předtucha. Třeba se vůbec nic nestane, ale je lepší být připraven na všemožné varianty než pak litovat. Ať se stane cokoli, musíme to zvládnout. Ty prosím pomoz přivést dítě na svět. Vše ostatní zařídí Caleb.“

A Liam už se radši neptal, co přesně má Caleb zařídit.

Pak už začala ta nejistá a zdlouhavá fáze, kdy bylo třeba udržet Baileyho v klidu, pomáhat mu zdolávat kontrakce a… čekat.

Fintan: „Začalo pršet. Město je o něco temnější. Nelíbí se mi to, Ruby. Něco je ve vzduchu.“

Fintan: „Něco se na nás žene.“

Bailey: „Uf, au! Tyhle řeči moc nepomáhají.“ Sám to cítil, ale teď se potřeboval soustředit na syna.

Ruby: „Jen klid, vedeš si dobře. A ty, Fintane, nepanikař. Caleb ví, co má dělat. Určitě už obvolal ostatní a budou tu každou chvíli. Kdyby se cokoli dělo, budou připravení.“

Fintan si povzdechl, ale nervozita ho neopouštěla. „Snad máš pravdu.“ A šel pomoct s masáží Baileyho zad.

Tehdy se to stalo. Před nemocnicí se zjevili nezvaní, ale očekávaní hosté. Dvě živé ženy a jedna – mrtvá. Nebylo jisté, co jsou zač. Evidentně nějaké služebnice smrti, které sem Grimovi nadřízení poslali, aby dokončily to, co on nedokázal.

Jenomže v té chvíli už vchod do nemocnice strážili dva vcelku mizerně naladění upíři. Caleba ten Liamův telefonát vytáhl od večerního rande s Joni, takže byl ještě naštvanější.

Caleb: „Jestli jste přišly kvůli Baileyho dítěti, můžete se zase otočit a zmizet. Nedovolíme, abyste mu ublížily!“

Obě živé ženy se pobaveně zasmály. Ta napravo pak prohlásila: „O tom vy nerozhodujete!“

Druhá žena pak dodala: „Potomek smrti nemá právo na život!“

Duch zemřelé ženy se poté ujal slova. Jako by celý okolní svět utichl, když vzduch prořízl vyprahlý záhrobní hlas: „Smrt nemůže dát život, jen brát. Narození toho dítěte by bylo popřením přirozeného řádu, vychýlením z rovnováhy. To nesmíme připustit.“

Vlad: „Hm, co jsou pak upíři, když ne popření přirozeného řádu? Zemřeli jsme, a přece žijeme.“

Caleb: „Přesně tak, jestli máme právo na život my, proč by ho nemělo dostat nevinné miminko? Je to zčásti člověk, syn nejhodnějšího čaroděje, jakého znám. Bailey by se pro přátele rozdal a my… my ho nezklameme!“

Duch ženy: „Naneštěstí… jste jenom dva. Přestože jako upíři máte odvahu a moc čelit smrti, nemůžete vzdorovat naší síle. Radím vám, jděte nám z cesty a nechte nás splnit uložený úkol.“

Najednou se opodál ozval další hlas: „Nejsou tu sami dva.“

Byla tu také Calebova upíří sestra Lilith, navíc v doprovodu čaroděje Elliota. Čarodějové by za běžných okolností nebyli v této situaci kdovíjakou výhodou. Byli sice nadaní magií, ale pořád zranitelní lidé, nepoznamenaní smrtí. Ale Elliot byl jiný. Tělesnou schránku sdílel s další bytostí. Pekelnou.

Duch ženy pohoršeně sykl: „Démon!“

Elliot: „Taktak, řekl bych, že šance jsou poměrně vyrovnané, vlastně… se už přehouply na naši stranu. Co myslíš, Lilith?“

Lilith: „Souhlasím, ale pokud dámy mermomocí touží po výprasku, ráda jim ho dopřeju.“

Nepřátelské ženy ale nepůsobily vylekaně. Možná že strach jen dobře skrývaly za maskou arogance a sebevědomí. Nedalo se poznat, jestli se duch ženy usmál, ale když ta bytost promluvila, znělo to tak.

„Neříkejte hop,“ naznačila zlověstně, „dokud nepřeskočíte!“

Natáhla ruku k zamračené obloze a vyslala kouzelný blesk. Světem otřáslo mohutné burácení hromu a pak… pak to začalo. Pokračování příště.