72. ČÁST: Baileyho oběť (18+)

Ahoj, je tady další část příběhu s Baileym, Ruby, Fintanem a… Grimem! 💀 Co bude muset Bailey obětovat, aby se jeho Smrťák mohl vrátit? Upozornění: Tato část příběhu zahrnuje polyamorní vztah (fyzické projevy lásky tří partnerů).

Uplynulo pár týdnů od oné dramatické noci, kdy se narodil Griffin. Kupodivu se nikdo další nepokusil usilovat o jeho mladinký život. Zatím.

Bailey trávil večery v zahradě svého domu, který už začal být také domovem Fintana a Ruby, a u studny přání prosil o štěstí pro svou novou rodinu. Aby stálo při nich a chránilo zejména bezbranného chlapečka.

Nutno dodat, že roztomilého kloučka si zamilovali všichni. Baileyho nesmírně těšilo, že Fintan a Ruby k němu mají tak vřelý vztah. A on je měl asi taky rád. Rozhodně u nich neplakal tak často jako v jeho náručí. Drobátko nespravedlivé.

Bailey: „Neviděl jsi Ruby?“

Fintan: „Je ve vaně.“

Bailey: „Zase?“

Fintan: „No jo… Vždyť to víš. Chybí jí voda. Přesněji moře. Nám oběma. V Glimmerbrooku je krásně, ale…“

Bailey: „Já vím, patříte na Sulani. Vaším domovem je oceán, ne město čarodějů.“

Fintan: „Zvykneme si. Jenom to chce čas.“

Přímo by mu to neřekli, ale viděl na nich, že tu nejsou šťastní. Usmívali se, snažili se působit vesele, bezstarostně, ale byli unavení, bez energie, a nemohl za to jen dětský pláč uprostřed noci.

Bailey: „Ehm, Ruby? Je ti dobře?“

Sám nevěděl, proč se na to ptá, odpověď přece znal a ona by ji stejně nepřiznala.

Ruby: „Proč by ne? Griffin je napapaný, spokojený a já taky.“

Bailey s povzdechem: „Tahle domácnost… není ideální pro mořskou pannu. Ale slibuju ti, že s tím co nejdřív něco udělám.“

Ruby: „Vážně nemusíš. Je mi fajn. Mám odsud krásný výhled do zahrady. Jen se podívej na ten měsíc a světlušky. Není to nádhera?“

Je, Bailey ten výhled upřímně miloval, ale Ruby a Fintana miloval víc. Hodně mu pomohli, dali mu tolik lásky, je čas, aby udělal něco na oplátku.

Ale vlastně ho napadlo jediné řešení. Smutné vzhledem k tomu, že se nastěhoval relativně nedávno. Jenže nebylo jiné volby. Svázal svůj život s mořskou pannou a kelpiem a podle toho musel také jednat.

Hned dalšího dne zavolal Elliotu Stantonovi a pozval ho na návštěvu s tím, že potřebuje něco probrat. Už z dřívějška věděl, že Stantonovi shánějí v Glimmerbrooku bydlení.

Bailey však svou nabídkou Elliota překvapil. „Vážně? Chceš prodat tenhle krásný domek, sotva sis ho zařídil?“

Bailey: „Situace se změnila, už nebydlím sám. Moji partneři potřebují k plnohodnotnému životu moře a já se rád podřídím. Na Sulani je nádherně. Přál bych si ale, aby se tenhle dům dostal do dobrých rukou.“

Bailey: „Nepochybuji, že ty a Lorraine o něj budete s láskou pečovat. No, hlavně Lorraine.“

Elliot: „Ha! To máš pravdu, ona vnáší do našeho domova teplo a pohodu. Tady by se jí opravdu líbilo. Děkuju, Bailey, bylo by fajn, kdyby to vyšlo. Proberu s ní tvou nabídku a dám ti vědět co nejdřív.“

Elliot: „Myslím ale, že to nebude problém. Naší jedinou další možností je zchátralé sídlo ve Forgotten Hollow a z toho jsme nebyli zrovna nadšení. Zkrátka patříme do Glimmerbrooku.“

Prohlášení, že Lorraine měla z téhle novinky velkou radost, by bylo eufemismem.

Rychlostí blesku všechno sbalila, za pomoci magie to šlo jako po másle, a než bys řekl švec, byli s Elliotem nastěhovaní v Baileyho domečku.

Těšila se, že si tu zařídí nějaký pěkný obchůdek s lektvary a čarovnými krystaly. Bailey se s nimi rozloučil a vyrazil s rodinou vstříc novému domovu na Sulani.

Pozemek u vodopádu a jen kousek od písečné pláže sliboval úžasný nový začátek téhle životní etapy, kdy měl Bailey kolem sebe dva milující partnery a kdy byl šťastný, i když mu stále scházel Grim.

Ruby: „Ale je tady krásně.“

Bailey: „Jsem rád, že se ti tu líbí.“

Ruby: „A jak! Děkujeme. Vážně, moc si toho vážíme, já i Fintan.“

Bailey: „Ale jdi… Těší mě, že jsem to pro vás mohl udělat. Vždyť to taky není žádná oběť, cítím se tu skvěle.“

Objali se a vychutnávali si blížící se západ slunce a všudypřítomné ticho, narušované jen idylickými zvuky přírody – zurčením vody, šuměním stromů, zpěvem ptactva. Náhle do toho zaznělo hvízdání Fintana.

Fintan: „Ale, ale… nechybí vám někdo, hm?“

Ruby: „Víš, že ano? Jeden kelpie. Ale spokojíme se s tebou, můžeš se k nám přidat.“

Fintan: „Ohromně vtipné.“

Fintan: „Ale naštěstí mám dobrou, vlastně dobrodružnou náladu… Co kdybychom ten náš nový domov trochu pokřtili, když už je venku tak krásně…?“

Bailey: „Poslouchám.“

Ruby: „Co navrhuješ?“

Fintan: 😈

Ruby: 😍

Bailey: 😛

Po velmi příjemné společné chvilce se zase oblékli a před odchodem do domu se ještě jednou pokochali výhledem.

Bailey: „Chce to sprchu.“

Fintan: „To jo. Studenou.“

Ruby: „Já radši plnou páry. Kdo jde se mnou?“

Šla napřed, chlapi se na sebe jen krátce podívali, zazubili se a spěchali za ní.

Té noci usnuli rychle, ve vzájemném objetí, vyčerpaní a šťastní. Ale Bailey neměl klidný spánek…

Bailey: „Zatraceně, už zase? Doufám, že je to i tentokrát jenom sen. Měl by být. Tohle oblečení jsem měl naposledy v Glimmerbrooku. Což mi připomíná, že ještě nebylo prané.“

Bailey: „Ech, tak jo… Co jste zač a co ode mě chcete?“

Tajemný muž: „Správci Nevratného. Vládci Času. Přátelé už ti o nás jistě řekli.“

Bailey: „No jo, Chropuchové, nebo tak nějak…“

Duch zemřelé ženy se rozčílil: „Smrt je jen vrátný. Ale Chronarchové drží klíče ke všem dveřím!“

Tajemný muž poručil svému doprovodu: „Ticho!“

Pak se obrátil zpátky k Baileymu. „Víš, proč jsme tady. Kvůli tvému synovi, který se neměl narodit.“

Bailey: „Ale narodil a já nedovolím, aby mu někdo ublížil.“

Bailey: „Budu ho bránit!“

S těmi slovy vyslal na nepřátele mocné útočné kouzlo…

Ale muž ho odmávl jako obtížný hmyz. Netrpělivě si povzdechl. „Nepřišli jsme ve zlém. To už jsme jednou zkusili a nebylo nám to nic platné, viďte, dámy? Dnes máme jiný úkol.“

Bailey: „Jaký?“

Muž: „Chronarchové nabízejí dohodu. Tvůj syn bude ušetřen. Bude mu dovoleno žít, pokud…“

Muž: „Pokud ty jako jeho otec dohlédneš na to, že nikdy nikomu neuškodí. Pokud provede něco, co by ohrozilo rovnováhu světa a životy druhých, odvedeme ho a uvězníme v podsvětí. Dáváme mu šanci, ale pouze jednu.“

Bailey s jistým zaváháním: „Postarám se, aby z něj vyrostl dobrý čaroděj, čestný a laskavý.“

Muž: „Dobrá. To nebylo tak těžké, že? Ale nejsme naivní. Snadné to mít nebudeš.“

Obrátil se k odchodu a Bailey využil možná poslední šance k získání odpovědí. „Počkejte. Víte, co se stalo s Grimem? Totiž… se Smrťákem. Co jste s ním provedli?“

Muž: „Byl nahrazen. Službu samotné smrti teď vykonává někdo jiný.“

Bailey: „Ale kde je?“

Muž: „Na území nikoho, kde nevládne noc ani den, kde emoce nic neznamenají, kde vzpomínky blednou a kde neexistuje čas.“

Bailey: „To jsem si moc nepomohl. Tedy jinak – co mám udělat pro to, aby se vrátil?“

Muž: „Chm, do služby?“

Bailey: „Ne, prostě do našeho světa. Ke mně.“

Muž se zarazil. Dlouho mlčel. Bailey si myslel, že už mu ani neodpoví, ale pak tichým, přesto důrazným hlasem řekl: „Byla by tu možnost. Zjevně ti na něm záleží… Vrátíme ti ho výměnou za to, že se vzdáš své magie.“

Bailey: „Mojí magie?“ No teda, dohlížet na to, že Griffin vyroste v hodného čaroděje, by pak bylo ještě podstatně těžší.

Bailey: „Proč chcete mou magii? Kdo mi zaručí, že je pravda, co říkáte? Že se Grim skutečně vrátí?“

Muž se usmál a nebyl to hezký úsměv. „Nezbude ti než zariskovat. Kdo chce zasahovat do záležitostí smrti, musí být připraven něco obětovat.“

Něco. Znamenalo by to vzdát se veškerých kouzel, ale také věrné vílí kamarádky Morgany, práce léčitele, všeho toho, kým Bailey je.

Ale muž nehodlal čekat, až svede svůj vnitřní boj. Bailey si nemohl dovolit váhat. Při vědomí, že už by Grima nikdy neviděl, že by toto byla poslední možnost něco změnit… Byla odpověď jasná.

Bailey: „Dobrá. Vezměte si mou magii – pod podmínkou, že se Grim Reaper vrátí mezi živé, do mého světa. Bude v pořádku a osvobozený od vašeho vlivu.“

Muž: „Nekladeš si malé požadavky, jen co je pravda. Ale budiž, souhlasím. Takhle snadno se vzdát své kouzelné moci, samotného jádra svojí čarodějné existence… Musíš ho mít opravdu rád. To je bohužel něco, co Chronarchové nikdy nepochopí.“

Muž vzal Baileyho za ruku. Dvojici obklopilo oslnivé zelené světlo, které z čaroděje vysálo veškerou magickou energii. Bailey vykřikl a v náhlém přívalu bolesti – omdlel.

Tajemný muž: „Získali jsme víc, než pro co jsme přišli. Je pravděpodobné, že časem se vrátíme i pro to dítě narozené ze smrti. Nemyslím, že by dokázalo potlačit svou temnou stránku. S přibývajícím věkem bude sílit. A jak ho tenhle chudák ochrání bez magie, to věru netuším.“

Tajemný muž: „Ale lidský svět je zvláštní místo, plné zázraků, o kterých ani Chronarchové nemají ponětí. Všechno je možné.“

Tajemný muž: „Hodně štěstí, bývalý čaroději.“

V tu ránu se Bailey probudil. Zprudka se opřel do sedu, zpocený, zadýchaný. Ruby a Fintan div nespadli z postele, když je samým šokem odstrčil.

Ruby: „Co se stalo?“

Fintan: „Něco se ti zdálo?“

Bailey: „Panebože, to byl sen! Byl… byl to sen? Kde je Griffin?!“

Ruby: „V postýlce.“

Fintan: „Jenom klid, všechno je v pořádku. Chlapeček spí a nic zlého se neděje.“

Bailey polkl. „To není tak jisté.“

Sílu, která v něm obvykle pulzovala, vůbec necítil. Nic ho nebolelo, nepřipadal si vlastně jinak než dřív, a přece… věděl, že je všechno jinak.

Vstal, odpotácel se k postýlce. Chlapeček byl probuzený. Bailey ho vzal do náruče, přitiskl k sobě. Uklidňoval miminko, nebo spíš čerpal z jeho blízkosti odvahu sám pro sebe?

O něco později…

Ruby: „Možná bychom měli počkat do rána, než se pokusíme kontaktovat Smrťáka. Nevím, jestli jste si všimli, ale je přesně půlnoc. To se mi nelíbí.“

Bailey chtěl vědět, kdo zareaguje na zavolání. Jestli náhradní smrt, nebo… Grim. Vážně tu byla šance, že se k němu vrátí? Bailey nedokázal déle čekat.

Fintan: „Přežila jsi děsivější věci, Ruby. Přece by ses teď nebála?“

Ruby: „Nebojím! Jen mi to načasování připadá kapku podezřelé…“

Bailey: „Omlouvám se, ale musím to udělat. Potřebuju s ním mluvit. Nemůžu to odkládat, jestli je naděje, že…“ Nedopověděl a obrátil se ke Smrťofonu.

Na zavolání zareagoval nový Smrťák.

„Tak je to pravda,“ vyhrkl Bailey. „Grim byl nahrazen.“

Smrťák: „Proč mě voláte v tuto pozdní hodinu?“

Bailey: „Totiž… Chtěl jsem se přesvědčit, že… že Grim…“

Smrťák: „Můj předchůdce už tohle volání neslyší.“

Bailey: „Ale jak ho mám tedy kontaktovat? Nemám na něj telefon. On ho asi ani nevlastní. A co když to byla lež? Co když jsem se vzdal své magie kvůli ničemu?“

Ruby: „Co že jsi udělal?! Ty ses vzdal svých kouzel? A nic jsi nám neřekl?“

Bailey: „Musel jsem. Byla to podmínka pro Grimův návrat, ale… možná mě prostě napálili.“

Smrťák zase zmizel, Ruby a Fintan nevěděli, co říct, a Bailey… Ach, ten už skoro propadal zoufalství, když se z patra náhle ozval dětský pláč.

„Já ho utěším,“ nabídla se Ruby.

V té chvíli navíc ještě zazvonil zvonek u dveří. Kdo to může být, tohle dobou?

Bailey šel otevřít – a uviděl ho. Tak nezvykle lidsky oblečeného, tak… nepatřičného na tom místě, v Baileyho novém domově na Sulani. Prostě tam stál, tichý, smutný, ale… skutečný.

Grim: „Ahoj, Bailey.“

Pokračování příště, protože, chápejte, ta část už je vážně dlouhá. 😉