82. ČÁST: S čím čaroděj nepočítal

Ahoj, moji milí! 😊 Po nesmírně dlouhé době přichází část příběhu s Declanem, Everly, Nolanem a Rynn. Doufám, že se vám bude líbit. Musela jsem ji utnout jinde, než jsem chtěla, jinak by to zase bylo jednou tak dlouhé. Tvořit delší části příběhu je opravdu časově i energicky náročné, takže – zase příště.

Kromě toho se blíží festival lásky, čehož bych ráda využila v Ezrově domácnosti, a tak se momentálně v zákulisí přesouvám za ním. Plus koncem října snad stihnu zveřejnit halloweenské střípky a jedno krátké, ale povedené video z Ezrova Halloweenu. Objeví se na něm i další oblíbenci, tak si ho nenechte ujít. Ale teď – vzhůru do Glimmerbrooku!

Elliot a Lorraine Stantonovi pomohli Declanovi s likvidací démonů, kteří se náhodně objevovali v jeho domě. Nedokázali se však zbavit strašidýlek a prokletých předmětů. Jejich řádění naštěstí omezil Guidry, přátelský duch, jenž se k Declanovi prakticky nastěhoval. Moc ho to netěšilo, ale konečně měl čas v klidu přemýšlet a uvědomit si, čeho se vzdal.

Gabriel: „Přede mnou to klidně můžeš přiznat.“

Declan: „Nesmysl. Everly mi nijak nechybí.“

Gabriel: „Tak proč se ptáš, jestli náhodou nevím, jak se jí daří?“

Declan: „Aby řeč nestála!“

Gabriel se zasmál, byť to neznělo moc pobaveně. „S tebou je to těžké. Zakládáš si na tom, že se ničeho nebojíš, ale bojíš se lásky.“

Declan: „Ech, že jsem radši nemlčel! Víš co? Zapomeň, že jsem se ptal!“

Gabriel: „Stejně ti nemůžu pomoct, ale Bailey by mohl. Jsou s Everly dobří přátelé.“

Gabriel: „Zmiňoval se o tom, že Everly prošla jakousi důležitou proměnou. Že prý chce úplně změnit svůj život.“

Declan: „Proměnou? Jakou?“

Gabriel: „Nic bližšího nevím. Promluv si s Baileym, pokud tě to zajímá.“

Declan: „Pche, nakonec… nic mi do toho není.“

Gabriel: „Declane, takhle se vážně netváří lhostejný člověk.“

Declan: „Nech si to!“

Odmítl se na tohle téma dál bavit, ale v hlavě mu šrotovalo… Mohlo se snad Everly nějakým způsobem podařit zlomit vlkodlačí pouto mezi nimi? Třeba už vůbec nebyli spřízněné duše. Ale to by nejspíš poznal, ne? Všiml by si, kdyby… ehm, pouto zmizelo.

Zapracoval na masce lhostejnosti a rozhodl se navštívit Baileyho, čistě ze zdvořilosti a bez jakýchkoli postranních úmyslů. Jen tak mimochodem zavedl řeč na Everly.

Declan: „Doneslo se mi, že podstoupila nějakou proměnu. O co jde, Bailey?“

Bailey povytáhl obočí. „Ty o tom nevíš? Volal jsem ti kvůli tomu, ale byl jsi zaneprázdněný, vzpomínáš?“

Bailey: „Ale myslel jsem, že ti to řekne sama. Ačkoli po tom, jak ses k ní choval…“

Declan: „Hele! Měl jsem dobrý důvod! Kvůli její bezpečnosti –“

Bailey: „Asi nečekala, že by tě to skutečně mohlo zajímat. Vypila lektvar a stala se člověkem. Už není vlkodlak.“

Declan: „Není… Cože?!“

Mezitím Everly dorazila do sídla smečky, které patřilo jejímu vůdci Nolanovi. Přišla sem, naposled před svou velkou cestou a vykročením do neznáma, aby se rozloučila s kamarády – vlastně s rodinou.

Everly: „Ahoj, Nolane. Chtěla jsem ještě na chvilku zaskočit, než odjedu. Neruším vás?“

Nolan se usmál. „Není při čem. A říkal jsem ti, že tady máš dveře vždycky otevřené. Ty nikdy nerušíš, jasné?“

Harper: „Tak pojď přece dál, nestůj u dveří. Dáš si něco? Čaj? Horkou čokoládu?“

Vtom z prvního patra sešla… Rynn Callahanová? Everly na ni překvapeně koukala, málem zapomněla pozdravit. Kde se tady vzala? Jsou snad s Nolanem spolu? To jsou zvraty jako v atletice.

Tázavě se podívala na Nolana. Ten ale odvrátil zrak, nervózně polkl a pokrčil rameny, jako by měla taková odpověď bohatě stačit.

Rynn: „Ahoj, Everly! Slyšela jsem, že už odjíždíš, tak hodně štěstí. Ať se ti daří.“

Everly: „Děkuju.“ A i když věděla, že to bude znít neomaleně, široce se usmála a dodala: „Tebe bych tu nečekala, Rynn. Copak tě sem přiválo?“

Rynn střelila očima po Nolanovi, než se opět zaměřila na Everly. „Něco mě sem přitáhlo. Ale tobě určitě nemusím vysvětlovat, jak tahle vlkodlačí pouta fungují…“

Everly: „To nemusíš.“ Chtěla něco dodat, něco jako ‚tak ať vám to vyjde a jste šťastní‘. Jenže pro Nolana bylo dané téma možná ještě citlivé a ona ani netušila, jak daleko spolu doopravdy jsou, jestli jsou…

Tak ho prostě jen objala na rozloučenou. Pevně ho k sobě přitiskla a doufala, že do objetí dává veškeré přátelství, podporu a víru, že odteď už bude vše jenom lepší.

„Drž se, alfo,“ šeptla mu do ucha.

„Nápodobně,“ odvětil, „a kdyby ti tam někdo ubližoval, okamžitě mi zavolej a já ho přijedu srovnat.“

Everly: „Děkuju, ale doufám, že si poradím. Hrozně se těším, myslím, že to bude skvělé… No, měla bych už jít. Tak se tu mějte a děkuju za všechno.“

Harper: „Hlavně mě nerozbreč, prosím tě!“

Rynn: „Však se nevidíme naposledy! Everly se určitě vrátí, až bude mít hotovo, viď?“

Přikývla. Koneckonců tu měla bratra Adama, celou smečku a… někoho, u něhož si rozhodně netoužila přiznávat, že by jí mohl chybět. Ani v nejmenším! Kdepak, jakmile odsud vytáhne paty a přesune se jinam, ani si na něho nevzpomene. Začne úplně nový život na novém místě a s novými lidmi. Sbohem, čaroději!

Nolan a Rynn jí ještě dlouho mávali a sledovali, jak se pomalu vzdaluje.

Rynn: „Hlavně to nepřeháněj s učením. Nezapomeň, že člověk se musí taky trochu pobavit. A kdy jindy, než právě teď, no ne?“

Nolan: „Ale občas napiš, ať víme, že jsi v pořádku!“

Když se dojatá Everly definitivně ztratila z dohledu, Nolan a Rynn osaměli. Najednou byla ve vzduchu cítit nervozita. Ve skutečnosti to mezi nimi bylo stále nové a křehké a… vlastně si dosud neřekli, co mezi nimi je. Rynn netušila, co může čekat, co by měla udělat. Věděla jen, že Nolan potřebuje čas. Že ho nesmí vyplašit. Chtěla ho vzít za ruku, ale pak si to rozmyslela.

Pomalu k ní obrátil tvář, prohlížel si ji. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Jak je krásná. Jak by si přál, aby ho za tu ruku vzala. Jak ho ale pořád bolí srdce a jak se v noci probouzí hrůzou z nočních můr o své milované Jane, kterou před lety pohltily plameny. Ach, tohle bude ještě hodně náročné…

A Rynn si nedělala iluze. Cítila, že to náročné bude. Bolestivé. Zdlouhavé. Musela se obrnit trpělivostí, které se jí nikdy moc nedostávalo. Dokáže to? Můžou tihle dva nalézt společné štěstí? Bude stačit pouto, kterým je spojil osud?

Všechno ukáže až čas, ale Declanovi se nechtělo čekat. Když mu Bailey pověděl, co Everly udělala a kam pak zřejmě směřovaly její další kroky, rozhodl se jít v jejích stopách. Zcela otevřeně. Prostě se v mysli nebude zabývat tím, co to pro něj znamená. Bude se soustředit jen na to, aby ji našel a ujistil se, že je v pořádku. Proč? Neřešit! Jenom najít.

V Kouzelné říši vyhledal Morgyna, protože nikdo nemá lepší přehled o okolním dění. Naneštěstí se zrovna chystal vyrazit na hodinu. Vedl jakýsi kouzelnický seminář o hybridech vlkodlaků a čarodějů.

Morgyn: „Přivedl mě k tomu náš nedávný společný objev.“

Declan: „Dobře že ho zmiňuješ. Hledám Everly a bylo mi řečeno, že by mohla být tady.“

Morgyn: „Párkrát tu za mnou byla, hodně mi pomohla se sběrem materiálů pro mou práci. Objasnila spoustu věcí o vlkodlacích. Skvělé děvče.“

Declan se zamračil. „Hm, takže tu byla, ale už není?“

Morgyn se zvedl a zamířil ke dveřím. „Bohužel, musela odjet, tak jsem si nedovolil ji dál zdržovat, i když bych potřeboval osvětlit ještě pár drobností.“

Declan: „No počkej! Kam odjela? Řekla ti, že se někam chystá?“

Morgyn: „Probrali jsme to poměrně podrobně. Chtěla znát můj názor na nejzajímavější obory.“

Declan: „Obory?“

Morgyn: „Studijní. Everly se přihlásila na vysokou školu. Vlastně myslím, že už zahájila první semestr. A promiň, ale vážně musím běžet…“

Declan: „Everly… na univerzitě? A na které?!“

Pokračování příště. 👀