84. ČÁST: Hon na démona

Ahoj! Máme tady pokračování tajemného příběhu z univerzity, na které teď Everly začala studovat. Jak víte, došlo k záhadnému útoku na nevinnou studentku, jež v noci sama kráčela ulicí. Kdo ji napadl a proč? Všichni jsou neklidní a zdá se, že jeden profesor o tom ví něco bližšího…

Zpráva o tom, že na školních pozemcích došlo k napadení studentky, se rychle roznesla po nejbližším okolí. Everly se tu hrozivou novinku dozvěděla od Maxe. Na kolejích se pak nemluvilo o ničem jiném. Univerzitou obchází tajemný násilník…

Everly byla pochopitelně vyděšená, stejně jako všichni její přátelé. Kdo mohl udělat něco takového a proč? Ještě si ale dobře vzpomínala, že některé bytosti jednoduše těší ubližovat druhým. Sama měla co do činění se zákeřnou čarodějnicí Delyne, Declanovou sestrou. Ne, na Declana myslet nechtěla!

Ale když už jsme u něj, hodí se říct, že útok na univerzitě nezůstal ani bez jeho povšimnutí. Proslýchalo se totiž, že na tom napadení bylo něco magického, temného. A kdo se v téhle oblasti orientoval lépe než on?

Bailey: „Asi jsem to úplně nepochopil. Co že to hledáme?“

Declan: „Starou knihu zaříkadel, která mi umožní spojit se s duší té zavražděné studentky. Řekne nám, co přesně se stalo a jestli svého vraha viděla. Možná ho zná a ví, kdo to je. To by mnohé usnadnilo.“

Bailey: „Děláš to kvůli Everly. Že jo, že jo?“

Declan: „Možná chci jen strhnout nálepku necitelného zloducha a udělat pro změnu něco dobrého?“

Bailey: „Prd, prostě ti chybí Everly. Přiznej to, nebo začnu zpívat. Declan má rád Everly a je z toho v pr…“

Declan: „No dobře, dobře! Chybí mi. Stačí? Můžeme se zase soustředit na pátrání po vrahovi? Vida, tady je ta kniha!“

Bailey: „Ech, jasně. Co se stalo v Britechesteru, je hrozné. Žerty stranou, s Gabrielem pomůžeme, jak jen budeme moct.“

Declan: „Stačí mi vaše asistence u seančního stolku. Tohle je dost silná magie a může se snadno zvrtnout, ale tři schopní čarodějové by ji měli udržet v mezích.“

Gabriel: „Slyšel jsem dobře? Declan Emberstone o nás řekl, že jsme schopní?“

Bailey: „No jo, nějak měkne. Láska dělá divy.“

Declan: „Jděte oba do háje, blbouni!“

Bailey: „A už je to zase on! Uf, chvilku jsem se bál, že nám ho někdo vyměnil.“

Declan zakroutil hlavou, prolistoval svou knihu a konečně našel stránku s potřebným zaříkadlem. Muži se usadili kolem stolku a začala ta pravá zábava. Od doby, co se Declan spřátelil s Guidrym, mu naštěstí magie tohoto domu vychází poměrně vstříc.

Studentka zavražděná za temné noci na školních pozemcích se skutečně ozvala. Hlas ze záhrobí našim čarodějům poradil vyhledat zbraň dostatečně mocnou a účinnou proti… démonům. Víc ale neprozradil.

„Vida,“ šeptl Declan. „Abych se dopátral takové zbraně, budu muset prolistovat svazky v lépe zásobené knihovně. A hlavně musím zjistit, jakému druhu démona čelíme.“

Mezitím na univerzitě vzrůstalo napětí. Soustředit se na studium bylo čím dál těžší, každý se bál, že jakmile vyrazí ven na zkoušku, bude ihned přepaden, přestože byl bílý den a všude kolem svědci. Dokonce i přímo na kolejích se studenti raději učili hezky pohromadě v jedné místnosti. Někdo radši tancoval, aby se uvolnil.

Everly se pokoušela dodělat domácí úkol do semináře o geologii, ale ani tomu nedokázala věnovat dostatečnou pozornost. Dělala chyby, byla nervózní. Pořád si říkala, jestli neměla kontaktovat Nolana nebo Morgyna, ale případ stejně už řeší policie a univerzita kolem toho samozřejmě nechce vyvolat větší poprask, než je nutné.

Uplynula nějaká doba, během níž se nic hrozného nestalo, a lidé tak samozřejmě polevili v ostražitosti. Studenti potřebovali změnit prostředí a myslet na něco jiného, proto s přáteli vyrazili na festival koření. V kari výzvě však Everly těžce pohořela.

Alespoň že si konečně mohla zlepšit náladu a zaměřit se na příjemnější věci. S přáteli byla legrace a napětí se trochu uvolnilo.

To ještě netušila, k jaké hrůze se právě schyluje na pozemcích školy. Když se na krajinu snesla večerní tma, do ulic si kdovíproč vyrazila zaběhat jedna z místních profesorek.

Scénář byl podobný jako prve. Zaslechla za sebou kroky, které postupně zrychlovaly. Než se nadála, byly u ní. Sotva se stačila ohlédnout. Ani nevyjekla.

Záhadný vrah našel další oběť. Touhle dobou se venku nikdo jiný nepotloukal, tedy až na jednu podezřelou osobu, která se zanedlouho vynořila ze stínů.

Nathaniel Ashford: „Hm, zajímavé. To bychom měli. Zbývá tedy poslední věc.“

Nathaniel Ashford: „Ech, zatracená práce. Těším se, až tenhle dryák přestanu potřebovat.“