85. ČÁST: Skutečný nepřítel

Ahoj, vítejte u další části příběhu Everly na univerzitě, kde řádí záhadný útočník. Napadá bezbranné ženy a nikdo neví, co je zač. Nikdo? Kdeže. Jeden náramně zajímavý profesor už má jasnou představu a brzy se má dozvědět překvapivou pravdu i samotná Everly…

Everly se do školní knihovny nijak nechtělo, zvláště tak krátce po dalším útoku na nevinnou oběť, slíbila však profesoru Ashfordovi, že se s ním setká kvůli tématu příští přednášky. Měla se týkat nějakých vlkodlačích symbolů a prastarých rituálů.

Everly: „Moc by mě zajímalo, který z mých přátel vám prozradil, že jsem bývala vlkodlak, pane profesore.“

Ashford: „Mám své zdroje.“

Dokázal být velice stručný.

Everly: „Víte, že já taky? Slyšela jsem, že se o ty útoky zajímáte nějak víc. Paní profesorka byla vaše kolegyně, takže je to pochopitelné, ale… prostě, doufám, že jste opatrný.“

Ashford: „Vy se o mě strachujete? To je milé, ale zbytečné. Spíš byste měla dávat pozor na sebe.“

Everly: „Myslíte, že ten člověk… nebo co to bylo… s útoky nepřestane?“

Byla to samozřejmě hloupá otázka. Jak by asi profesor nebo kdokoli jiný mohl znát odpověď? Everly asi jen zoufale potřebovala to s někým probrat a trochu setřást všudypřítomný strach.

Ashford na ni upřel zvláštní, soucitný pohled, ačkoli za brýlemi to nebylo úplně zřejmé. Pak odněkud vytáhl zvláštní lahvičku. „Vlastně pro vás něco mám. Tohle je lektvar štěstí. Věřím, že když ho vypijete, každému nebezpečí se zdárně vyhnete. Alespoň do konce semestru. Vím, není to ideální řešení, ale budete moct v klidu studovat.“

Everly: „No tedy, to je… velmi milé a rozhodně vítané. Děkuji. Máte i pro mé spolužáky? A, totiž, nevyloučí mě za to, že ne? Nebere se to jako podvod při zkouškách, nebo tak?“

Ashford se ušklíbl: „Je to lektvar štěstí, ne inteligence. Vaše vědomosti nijak neobohatí a nenabízel bych vám ho, kdyby to bylo proti pravidlům. Ačkoli vážná situace si žádá nestandardní opatření.“

Ashford: „Samozřejmě zavádíme i další. Bezpečnost studentů musí být naší prioritou. Děkuji vám za pomoc s materiály pro mou přednášku. Myslím, že už můžete jít. Já se ještě poohlédnu po jedné zajímavé knize…“

Everly: „Dobře. Určitě nechcete pomoct s hledáním?“

Ashford: „Není třeba. Nezdržujte se, jistě máte ke zkouškám ještě co studovat.“

No, to se tedy nemýlil. Everly se otočila na patě a povzdechla si při pomyšlení na všechna ta skripta kupící se na jejím pracovním stole. Nathaniel Ashford sledoval, jak odchází, spokojený s tím, čeho zatím dosáhl, a nenápadně se přesunul do nejvyššího patra budovy. Do oddělení, kam by normálně ani vysokoškolský profesor nevkročil. Do oddělení se zakázanými svazky…

Teprve tam konečně našel, co doopravdy hledal. Veškerá jeho dosavadní snaha vedla k tomuto okamžiku. Držel v ruce knihu, která mu měla přinést vytoužené odpovědi. Bez nich se nedostane dál.

Ashford: „Hm, tak tohle se bude shánět těžko. Zase budu muset otravovat naše zkušené lovce, snad mě alespoň nasměrují. No, hlavně že už vím, co přesně potřebuji.“

„Brzy to skončí,“ zašeptal. „A pak budu mít zřejmě také co vysvětlovat.“

Uplynulo pár dní, relativně klidných a směšně slunečných. Přírodě bylo evidentně jedno, že kolem školy obchází přízrak a zabíjí… Zaváděla se opatření, studenti teď všude chodili po skupinkách nebo alespoň ve dvojicích. K dalšímu útoku nedošlo, ale bylo znát, že úsměvy na tvářích jsou nepřirozené a nervózní.

Některé oblíbené studentské akce se rušily a pobyt venku byl omezen do určité odpolední hodiny. Po setmění se ven nevycházelo. O to víc Everly překvapilo, když jí přišel e-mail od Nathaniela Ashforda s informací, že nejbližší přednáška byla přesunuta právě na večer. Přítomnost na ní byla nutná k úspěšnému dokončení předmětu.

Bellarika: „Proč ten nešťastný výraz?“

Everly: „Objevila jsem e-mail od Ashforda, přesunul přednášku na večer. Začíná ani ne za hodinu, ale přece bychom neměli vycházet, ne?“

Bellarika: „Fakt? Mně nic nepřišlo. Ale tak můžeme jít spolu. Ve dvou to zvládneme.“

Everly si povzdechla, ale byla ráda, že nemusí do té večerní tmy sama.

Everly: „Je zvláštní, že s námi nejde Max. Na ten předmět přece chodí taky. Vlastně jsem ho dnes vůbec neviděla. Nevíš, kde je?“

Bellarika: „Jako bys ho už dobře neznala. Maxova studijní morálka je… no, přece neexistuje.“

Everly: „To je fakt. Zajímalo by mě, jak hodlá projít u zkoušek.“

Bellarika: „Co se děje? Pojď, ať si stihneme zabrat nejlepší místa v posluchárně.“

Everly: „Mám takový divný pocit.“

Něco je špatně, cítila to. Sice přišla o vlkodlačí instinkt, ale ne o podezíravost a strach. Jenom doufala, že lektvar štěstí, který obdržela, jí vážně k něčemu bude…

Everly: „Něco ti řeknu, už se fakt těším, až bude po zkouškách a odpočineme si.“

Bellarika za ní trochu zpomalila.

Everly: „Tak jdeš? Nejdřív mě popoháníš a pak sama zdržuješ. Bell?“

Vtom pročísl vzduch zlověstný, nelidský smích. Hluboký a obludný, jako z hororových filmů.

Bellarika: „To jsem celá já, zapomněla jsem si svůj poznámkový blok. Ale víš co? Vlastně ho nebudu potřebovat.“

Everly polkla a ohlédla se. Nějak už tušila, že se ocitla v pořádné kaši.

Everly: „Bell, co… Ou, do prdele.“

Bellarika: „Tak nějak, zlato. Obávám se, že právě tam teď jsi.“

Everly: „Ale to přece… Ne, ty nemůžeš být ten útočník, že ne? Proč bys to dělala?!“

Vždycky to byla taková milá holka, svérázná a vtipná spolubydlící. Everly by ani ve snu nenapadlo… Ale postupně do sebe ta ozubená kolečka začala zapadat.

Na festivalu koření se pár lidí omluvilo a odešlo dřív, mezi nimi i Bellarika. Takže ano, teoreticky měla čas a příležitost někoho napadnout, ale proč?

Everly: „Ne, tohle nejsi ty! Co se ti to stalo? Tvůj obličej… Zatraceně!“

Bellarika: „Máš pravdu, tvoje kamarádka už tady dávno nevelí. Teď vládnu já – a já nemám žádné zábrany, děvenko.“

Než se Everly nadála, ležela na zemi poté, co ji zasáhla jakási tlaková vlna. To stvoření proti ní vyslalo nějaký magický úder, ale… I když jí to vyrazilo dech, necítila žádnou bolest. Byla nezraněná, alespoň zatím. Uf, díkybohu za Ashfordův lektvar štěstí. Jenomže tahle nová Bellarika, nebo co to bylo, se chystala k dalšímu útoku. Vycenila zuby, chtěla na Everly skočit!

Nathaniel Ashford: „Na to zapomeň!“

Zjevil se znenadání, mávl jakousi děsivou holí a pronesl nesrozumitelná cizí slova, která by Everly zamotala jazyk. Ale mělo to efekt, Bellarika byla odmrštěna.

Zatímco letěla vzduchem a Everly se těžkopádně sbírala na nohy, on se kouzlem bleskurychle přesunul mezi ně. Postavil se tak, aby Everly chránil. Ta se zmohla jenom na to, že kulila oči a snad ani nedýchala. Nemohla se vzpamatovat. Celou tu dobu v duchu podezírala nějakého chlapa plného nenávisti, ale skutečným útočníkem byla její spolužačka!

Nebo spíš to, co právě ovládalo její tělo. Ta ohavná zkřivená tvář plná temnoty, to rozhodně nemohla být Bellarika, kterou Everly znala. Něco ji posedlo, něco, co očividně vládlo temnou magií. Ale jak se zdá, i pan profesor má svá tajemství – a vyzná se v nejčernějších kouzlech a zaříkadlech. Ale koneckonců tenhle obor sám zkoumá, ne?

Pak mu v zápalu boje nějaký závan kouzla srazil z nosu brýle a ty letěly k zemi. Everly v tu chvíli vyjekla. Ať se mu nic nestane, ať ho ta věc nezraní!

Ashford: „Mám tě tak akorát dost! Přestaneš okupovat tělo, které ti nepatří, sebereš se a potáhneš zpátky do podsvětí, nebo tě uvězním v téhle holi, dokud tě nějaký blbec za hodně dlouho nevypustí. Mezitím ale zakusíš pořádná muka, to dobře víš!“

Ano, démon to věděl, proto také syčel a prskal, tvář zkřivenou znechucením a hrůzou. Přesto se pokusil ještě jednou zaútočit. Démoni tak úplně nemají v povaze volit mírová řešení, byť jsou pro ně někdy výhodnější. Ale profesor byl připraven a vyslal na obranu další kouzlo.

Podařilo se mu obklopit démona fialovými plameny. Spalovaly ho tak dlouho, až stvůra z pekel nakonec povolila a opustila dívčino tělo v zoufalé snaze uniknout bolesti.

Bellarika zůstala ležet v bezvědomí, ale snad živá. Everly polkla, postoupila o pár kroků, pořád ve střehu.

Everly: „Bude v pořádku?“

Ashford: „Časem.“

Everly: „A ten… démon?“

Ashford: „Dočasně zahnaný tam, kam za ním nemůžeme. Ale když se na něj univerzita připraví, nebude moct na této půdě znovu udeřit.“

Everly: „Nevím, jak jste to věděl, jak vás napadlo sem přijít zrovna teď, ale díkybohu za to. Děkuju, že jste mě zachránil, profesore –“

Stanula po jeho boku, podívala se mu do tváře a najednou, když neměl brýle, které mu až dosud pokaždé zakrývaly oči, spatřila to, čeho si nikdy předtím nevšimla. Ty otravně známé fialové duhovky.

Everly: „No to si děláš srandu! DECLANE!“

Nathaniel Ashford, vlastně Declan: „Ehm, ahoj, Everly. Než na mě začneš křičet, připomeň si, kde bys teď byla beze mě.“

Everly se nadechla, chtěla nadávat, chtěla se vyptávat, chtěla… urgh! Ale on tam stál, nevzrušeně se na ni díval. Nebýt jeho, teď by na zemi ležela její mrtvola. Declan, který vždy prohlašoval, že mu na ní nezáleží, ji zachránil.