Ahoj, drazí milovníci simíků a příběhů. 😊 Dnes tu pro vás mám jeden důležitý rozhovor mezi Declanem a Everly. Ti dva si mají co vysvětlovat a… přiznávat. Existuje ještě šance, že by si někdy mohli rozumět? Fandíte jim?
Bellarika byla odvedena na ošetřovnu, kde se probrala. Nevzpomínala si ale, co se stalo. Možná to tak bylo lepší. Koho by těšilo zjištění, že jej posedl vraždící démon? Ashford, totiž Declan, doprovodil Everly až na práh jejího pokoje, ale pozvala ho dovnitř. Asi se chtěla hádat v klidu a bez zvědavých očí spolubydlících.
Everly: „Jsem ti vděčná, že jsi mě zachránil, ale co tady vůbec děláš v tomhle převleku? Pro snazší pohyb na univerzitních pozemcích kvůli pátrání po démonech to asi nebylo, byl jsi tu ještě předtím, než došlo k prvnímu útoku!“
Declan: „Když mě pustíš ke slovu, vysvětlím to.“
Declan: „Je to velice jednoduché. Já jsem, no… doslechl jsem se, že tu studuješ, a chtěl jsem se ujistit, že… totiž…“
Everly: „Ano?“
Declan rozhodil rukama: „Prostě že jsi v pořádku. Něco mi říkalo, že bude lepší, když na to dohlédnu.“
Everly: „Ty sis změnil barvu vlasů a vousů a nasadil směšné špičaté uši, abys mě mohl sledovat?!“
Declan: „Ehm, uši jsem… neměnil. Takové byly vždycky, jen pod dlouhými vlasy nejsou vidět.“
Everly: „Nepoznám, jestli žertuješ.“
Declan: „Oba víme, že nežertuju nikdy. To ostatní bych klidně odložil, ale musím počkat, až vyprchají účinky lektvaru. Každou chvíli by to –“
Declan: „Oh! Tohle nesnáším.“
Everly vylekaně vyjekla: „Declane?“ Natáhla k němu ruku, než se vzpamatovala a ucukla. Zatracené pouto, pořád jí na tom čaroději záleží, ale… jemu na ní také, že? Kdyby ne, přece by to nedělal. Nebo má nějaké postranní úmysly, o kterých se nezmínil? U něho jeden nikdy neví.
Declan: „Uf, voilà, jsem zpět.“
Everly: „Bezva. I když jsem fakt ráda, že jsi tu dnes večer byl a pomohl mi, pořád nechápu, proč by ses po tom všem, co se mezi námi stalo, zajímal o moje bezpečí. Dal jsi dost jasně najevo, že jsem ti ukradená.“
Declan: „Nechoval jsem se zrovna –“
Everly: „Vyhodil jsi mě ze svého domu!“
Declan: „Ano, bylo to nutné. Můj dům okupovala smečka nevyzpytatelných příšer. Nehodlal jsem riskovat, že bude někdo další vystaven jejich řádění, dokud nezjistím, jak se jich zbavit.“
Everly: „Příšer… Počkat, cože?“
Declan: „Kdybych ti o tom řekl, při své paličatosti bys ještě chtěla zůstat a nějak mi pomoct, což bys stejně nedokázala.“
Everly: „Aha. Dobře, takže jsi mě podcenil a pak vykopnul pro moje dobro, dost hnusným a necitlivým způsobem.“
Declan: „Chránil jsem tě před nebezpečím tak, jak bylo v dané chvíli nutné. Omlouvat se za to nebudu. Ani za jiné své praktiky. Dnes jsme se přesvědčili, že být inkognito se občas vyplácí, ne?“
Everly: „Pořád si myslím, že nebylo nutné tahat za nos mě i ostatní. Nebo… moment, doufám, že v tom nejedou taky? Kdo další věděl, že nejsi profesor Ashford?“
Declan: „Vedení fakulty, pár důležitých lidí, co mají tendence do všeho strkat nos. Dali mi volnou ruku, když slíbím, že jim tady odučím ten speciální seminář na jeden semestr.“
Everly: „Nemůžu uvěřit, že jsem byla tak slepá! Já se s tebou radila o zatracených vlkodlačích rituálech! Doufám, že ses královsky bavil!“
Declan si povzdechl. „Jako nemám smysl pro humor, tak se prakticky nikdy ani nebavím. Už jsem ti řekl, proč jsem to dělal.“
Everly: „A já to mám jen tak odkývat?“
Everly: „Velký Declan Emberstone zjistil, že má něco jako svědomí, zželelo se mu bezmocné holky, která už ani není vlkodlak, a rozhodl se ji opatrovat, když bezbranná a naivní vyrazila do světa?“
Declan: „Svědomí? Ne… Ech, oba víme, kolem jaké pravdy se tu motáme, vážně mě donutíš na ni přímo ukázat a říct to?“
Everly byla zmatená. „Netuším, o čem mluvíš.“
Declan se zamračil: „Jistě. Možná jsem cítil něco jako lítost nebo… um, stesk… po tobě.“
Everly na něj namířila ukazovák. „Nehraj si se mnou. Už toho mám dost, toho tvého hot & cold chování. Vždycky je to stejné, nejdřív jsi snesitelný, skoro milý, pak mě odmrštíš jako hračku, která tě přestala bavit.“
Declan: „Měl jsem pro to důvod!“
Everly: „Ovšem, moji ochranu. Jestli mě hodláš pokaždé odpálkovat pro mé dobro, můžeš se rovnou otočit a vypadnout. Ať taky zjistíš, jaké to je, být odněkud vyhozen.“
Declan: „Dobře, omlouvám se, že jsem ti ublížil!“
Everly se přistihla, že mu chce věřit. V jeho očích neviděla chladný kalkul, žádnou léčku, jen pravdu.
Everly: „To vážně znělo upřímně. Omluvu přijmu v případě, že ten semestr skutečně doučíš. Odpřednášíš, co máš, a dovedeš nás všechny ke zkouškám.“
Declan: „Cože?“
Everly: „Je mi jasné, že ses na to hodlal vykašlat teď, když byl démon zahnán. No tak, že tě ta myšlenka napadla, hm?“
Declan: „Možná?“
Everly: „Výborně, takže ji pusť z hlavy a udělej pro mě, o co tě žádám. Jestli tě mám brát vážně a zase ti věřit.“
Declan: „Nechápu, že to, co jsem dosud udělal, je ti málo. Haló, zachránil jsem tě!“
Everly: „Protože mě máš rád, nebo proto, že si chceš vynutit mé odpuštění?“
Declan se zarazil, zamrkal a pak se jeho výraz poněkud zjemnil a vyrovnal. Byl naprosto klidný, když odpovídal: „Mám tě rád.“
Everly: „Takže?“
Declan: „Dobrá, souhlasím. Ale jen kvůli tobě. Přiznejme si, ten seminář je plný dutých hlav. Za jejich studijní úspěchy vážně neručím.“
Everly měla dojem, že by měla něco dodat, něco důležitého, ale nemohla se přimět zbourat zeď, kterou si po jejich posledním setkání kolem srdce vystavěla. Takže utrousila jen: „Uvidíme.“
Declan byl možná ve věcech lásky dost nezkušený a zabedněný, ale její váhavost nepřehlédl. Věděl, že si nesmí dovolit ji znovu zklamat. „Můžu pro tebe… udělat ještě něco?“
Everly: „Já nevím, asi mi dát čas. Dokaž mi, že mě bereš vážně a že si to zítra zase nerozmyslíš a nepošleš mě do háje. Nebaví mě nechat sebou zametat, víš?“
Declan tušil, že nemá smysl jí to rozmlouvat a tvrdit, že nic takového znovu neudělá. Ublížil jí dost na to, aby uvěřila pouhým slovům. Snad si uvědomí, co už pro ni vykonal. A udělá víc.
Declan: „Dobře, tak… tomu prostě dáme čas. Pokusím se ti dokázat, že za novou šanci stojím a že to myslím vážně. Mám tě rád a… chybíš mi. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ, a třeba… tomu jednou uvěříš.“
Everly: „Nemůžeš na mě naléhat.“
Declan: „Nebudu naléhat, budu jen… tady. Kdybys mě potřebovala nebo… si chtěla popovídat. Prostě budu tady.“
Everly neodpověděla, jen si znovu pomyslela: Uvidíme.
Komentáře
Okomentovat