88. ČÁST: Návštěva z Vladovy minulosti

Sul, sul, parto! Ještě jednou vás všechny vítám v novém roce a konečně také v nové části příběhů. Tuhle jsem vlastně nafotila ještě před svátky, měla by tedy vyjít na světlo jako první. Navazuje na příběh Vlada a Bena, kteří, jak víte, dlouho žádnou novou zápletku neměli. Ani jsem neplánovala, že bych se k nim vracela s dalším souvislým dějem, ale dostala jsem drobný nápad, takže se plány změnily. Je to současně příležitost pro zapojení nové postavy, do níž jsem se opět naprosto zamilovala. Ano, k vytvoření Sterlinga mě inspiroval upír Lestat. 😍 Ať se vám líbí… I když to bude, varuji vás, zase mpreg romance jako vyšitá.

Začalo to jako běžný den v Evergreen Harboru. Jeden z těch dnů, kdy se Vlad stranil všeho a všech, zašitý ve sklepení pod vlivem hormonů, jejichž působení by však okamžitě popřel, kdyby se Ben opovážil zavést na ně řeč.

„To dobře znám,“ ušklíbl se Ezra. „I když už jsem to dlouho nezažil. Asi už mi otrnulo, protože bych si tím docela rád procházel znovu.“

Doufal, že se mu o svátcích podaří zadělat na miminko s Grimem, ale tenhle první a zatím poslední pokus bohužel nevyšel. A tak jen sledoval, jak si Ben rozumí s malým Varickem, a posteskl si nad tím, že jeho synové už vyrostli.

Ben: „U tebe vážně nemám strach, že by ses nedočkal dalších potomků. Při tvém životním stylu… O kterém si samozřejmě nemyslím nic špatného. Naopak se snažím říct, že máš velmi slušnou šanci.“

Ezra si užíval jeho rozpaky. A každého simíka, který polyamorii tak úplně nechápal. „V pohodě, já ti rozumím.“

Ben uvítal Ezrovu návštěvu. Možnost odreagovat se přátelským rozhovorem o všem a o ničem. S Vladem to v tomhle období nebylo snadné. Ben doufal, že podruhé bude vše jednodušší, ale… tak nějak není. I když mu cosi našeptávalo, že by za tím mohlo vězet ještě něco jiného. Koneckonců sám poslední dobou cítil zvláštní nutkání. Neuměl ho popsat. Ale mělo co dělat s upírskou mocí…

Vlad měl pocit, že do praskajícího ohně zírá celé věky. Věděl dobře, co je původem jeho narůstajícího neklidu, nesoustředěnosti a únavy. Ne, nebylo to těhotenství, i když mu stále nebylo příjemné o sobě uvažovat jako o někom, kdo si jím prochází.

Ale ne, šlo primárně o něco jiného, o čem Ben neměl ani ponětí. I když to také musel vnímat. Vlad věděl, že to Ben cítí. Neklid. Slabost. Potřebu po něčem neurčitém. Že to musí cítit každý upír, kterého mocný Straud kdy stvořil…

„Včetně mě,“ ozvalo se mu najednou za zády. „Rád tě zase vidím, Vlade. I když jsem si, upřímně řečeno, představoval shledání se svým oblíbeným pánem upírů poněkud… důstojněji.“

„Sterlingu? Co… co tady –“

„Opravdu? Budeš se tvářit překvapeně, jako bys dávno nepoznal, co se děje tvému rodu? Přesněji – co jsi mu sám způsobil?!“

Vlad se zmateně nadechl pro odpověď, ale z úst mu nic nevyšlo.

„Bylo otázkou času, než za tebou někdo přijde, to dobře víš,“ pokračoval Sterling nevzrušeně. „Požádali mě. Nedivím se jim. Jak jsem řekl, rád tě zase vidím, ačkoli za dost podivných okolností.“

Pobavený pohled mu sjel na Vladovo vypoulené břicho. „Slyšel jsem, že ses usadil, ale tohle…“ Nechápavě zavrtěl hlavou.

Vlad: „Ne že bych tobě nebo komukoliv jinému dlužil vysvětlení, ale tohle jsem původně neplánoval. Zamiloval jsem se do muže a… stalo se to.“

Sterling: „Ale tohle už je druhé nadělení, pokud mám správné informace.“

Vlad: „Kdo se sakra zajímá o to, kolik mám dětí?!“

Sterling: „Hm, kdo se skutečně zajímá, nevím, ale baví se tím celý známý upíří svět.“

Vlad se zamračil. Tohle mu nestálo za odpověď. Jen by se zamotal do něčeho, co ho vždy trochu děsilo, co v něm vyvolávalo stud… Ale teď už ne. Svou rodinu miluje nade vše a na tom, co se stalo, by nic neměnil.

Vlad: „Jestli sis ze mě přišel jenom utahovat, můžeš se zase zvednout a jít.“

Sterling se opravdu zvedl, ale ne k odchodu. Přistoupil blíž. „Ne,“ odvětil. „Nechci si z tebe utahovat, a kdyby to udělal někdo jiný přímo přede mnou, dobře víš, že bych mu za tu drzost utrhl hlavu. Vlad Straud je a vždycky byl nejlepším přítelem mé rodiny. Pro mě byl jako starší bratr a chci věřit, že to stále platí…?“

Upřímnost jeho slov Vlada potěšila. Nebyl si vůbec jistý, co čekat, ale asi měl být. Sice už se neviděli celá léta, avšak nikdy dřív ho Sterling nezklamal ani nezradil. Bylo jen málo upírů z minulosti, kteří Vladovi v současném životě skutečně scházeli, a tenhle přítel k nim patřil. Tenhle byl jedním z mála, které Vlad stvořil proto, aby zachránil drahého člověka.

„A já si toho vždycky budu vážit,“ usmál se Sterling.

Vlad: „Nikdy jsem neměl rád to tvoje čtení myšlenek.“

Sterling se zazubil: „Vzpomínám si. Proč myslíš, že to dělám? Haha. Ale dost škádlení. Musíme spolu vyřešit ten ožehavý problém, který trápí tvé upíří potomky. Za ta dlouhá staletí se jich nastřádalo dost a všichni nejsou tak vstřícní a tolerantní jako já.“

Vlad: „No, já rozhodně nemusím číst myšlenky, abych si odvodil, co po mně žádáte. Ale můj život je teď tady.“

Sterling: „Ale běž, přece tě nemůže těšit žít v tomhle ekologicky smýšlejícím městečku? Kdyby tomu tak bylo, nezřídil by sis temnou zašívárnu ve sklepě. Tohle je prostředí, do něhož patří Vlad Straud a všechny jeho děti. I ty nenarozené.“

Vlad: „O tom, kde budu vychovávat své děti, rozhoduju jenom já – a můj manžel, samozřejmě.“

Sterling: „Tvůj manžel, který je zároveň tvým upířím potomkem? Vždyť i jemu by se dařilo daleko líp na půdě Straudova panství. Na místě, kde síla celého rodu roste a umožňuje nám všem prospívat. Pokud tedy nezůstane opuštěné bez právoplatného majitele, že?“

Sterling: „Musel jsi vědět, že se zásoby tvé síly dřív nebo později vyčerpají. Že se dokáže zase obnovit jedině, když se vrátíš na své sídlo a znovu napojíš na zdroj rodinné moci. Musel jsi vědět, že když tak neučiníš, jednoho dne na to doplatí i tvá nejbližší rodina. Tvůj manžel, tvé děti, tvůj ne tak nepodstatný přítel Sterling, my všichni začneme strádat, chřadnout a nakonec –“

Vlad: „Přestaň přehánět! Vždy jsem říkal, že bys měl být hercem. Tenhle smysl pro drama, to by ti šlo.“

Sterling: „Kdyby ses víc zapojoval do aktivit mimo lidský svět, ve společnosti vlastního druhu, věděl bys, že vůbec nepřeháním. Že se už dlouho potýkáme s různými zlověstnými znameními. Hrozba je skutečná, řešení prosté. Vrať se domů, Vlade. Nežádáme přece tak moc.“

Vlad: „Můj domov je tady, za minulostí jsem udělal tlustou čáru. Můj manžel tu má práci, která pro něj hodně znamená. Vyrůstá tu můj malý syn a rozhodně mu nic neschází…“

Sterling: „Zatím. No dobře, ale co ty? Na chvíli se přestaň ohlížet na ně a odpověz mi upřímně – jsi tu šťastný?“

Odpověď měla přijít snadno. Vlad nikdy neprožíval šťastnější období. Vždyť získal lásku. Rodinu. To, o co usiloval celá staletí. Co už považoval za ztracený, bláhový sen. A přece… to neutišitelné nutkání, ta neúprosná a palčivá touha po návratu ke kořenům tady skutečně byla. Ben ji vnímal jinak, protože zatím nevěděl, o co jde. Náhle se místností rozezněl dětský smích.

Do sklepení se vbatolil Varick. Krátce za ním přispěchal Ben a rychle ho zvedl do náruče, aby zase někam neutekl. Vtom si všiml neznámého a evidentně nelidského muže ve Vladově blízkosti…

Ben: „Ehm, promiňte. Tenhle neposeda pořád volal tátu Vlada a…“

Sterling: „Vy jste určitě Benedict, že? A ten rozkošný klučík musí být Varick. Takový malý rošťák s jiskrou v oku! Těžko uvěřit, že jeho narození provázely vážné komplikace. Doufejme, že už ho v životě čekají pouze radostné věci a že bude mít vždy dostatek síly.“

Ben zmateně zamrkal, zatímco Vlad se zamračil a varovně zasyčel. Zpod rtu mu na chvíli vykoukly špičáky.

Sterling ale mluvil dál, jako by si toho nevšiml: „Ostatně to záleží hlavně na jeho milujícím otci, viď, Vlade? Stačí se přestěhovat a všichni budeme spokojení.“

Ben: „Přestěhovat? Pardon, ale kdo jste? O čem to mluvíte?“

Vlad: „Jmenuje se Sterling Ravenwood a je na odchodu. Zastavil se jen na skok, aby nás pozdravil.“

Ben: „Ravenwood? Jako to tajemné město plné duchů?“

Sterling se hrdě nafoukl. „Patřím do rodiny zakladatelů. A co se té druhé věci týče, přijde na to, Vlade. Záleží, jak se rozhodneš. I když by mě to mrzelo, na příští setkání by místo mě mohl přijít někdo méně sympatický.“

Sterling: „Aby bylo jasno, nedovolil bych, aby tobě a tvé rodině někdo ublížil, ale ani někdo tak skvělý jako já nemůže mít oči všude. Řady tvých příznivců se tenčí s každým dalším dnem, který promrháš váháním v zatraceném Evergreen Harboru.“

S těmi slovy se Sterling přemístil pryč v záplavě černého dýmu. Vlad mlčky zíral na místo, kde předtím stál. Kdyby jako mladý upír nebyl tak nezodpovědný náfuka a bezhlavě nevytvořil tolik následovníků, žilo by se mu teď jistě daleko snáz. Ačkoli… Sterling může mít pravdu. Vlad si musel přiznat, že ji má. Moc, která pulzovala zdmi Straudova panství, volala svého pána domů.

Ben se snažil zůstat klidný, i když v něm rostlo zlé tušení. „Co to mělo znamenat? A pravdu, Vlade!“

Žádné výmluvy.

Vlad si povzdechl. Už dávno si s Benem slíbili, že k sobě budou vždycky naprosto upřímní. Přesvědčili se, že tajemství nikdy nevedou k ničemu dobrému. A tak mu postupně všechno vyjevil.

Ben: „Takže… se musíme vrátit. Do Forgotten Hollow. Žít společně na tvém panství. Aby síla toho místa mohla dál prospívat a nabíjet mocí všechny tvé potomky. I nás.“

Vlad dlouze vydechl. Trochu se mu zamotala hlava. „Hm. Obávám se, že je to tak. Omlouvám se, Bene.“

Ben: „Za co?“

Vlad: „Zařídili jsme si tu úplně jiný život. Šťastný. Já nechci… Nechci, abys tady musel všechno nechat, vzdát se svých snů a –“

Ben ho přerušil: „Ale tak to přece není. Přiznejme si, že od doby, co jsme se přestěhovali sem, se spousta věcí změnila. Například už ani nejsem člověk. Mám jiné priority a sny. Mám sakra rodinu.“

Ben: „Jestli je pro nás oba a pro naše děti lepší, přímo žádoucí, vrátit se do Forgotten Hollow, no tak to uděláme. Moje práce… vlastně už mě nějakou dobu příliš netěší. Nenaplňuje mě jako dřív, možná… Jako upír mám jiné potřeby. Ale tou hlavní je, abychom byli spokojení všichni, Vlade. Ne aby rodina trpěla tím, že jsme tady. Vrátíme se.“

Vlad: „Prosím, neukvapuj se. Žádná zbrklá rozhodnutí, kterých bys později mohl litovat.“

Benovy oči byly plné lásky. „Každé zbrklé rozhodnutí, které jsem v souvislosti s tebou udělal, bylo správné. Teda kromě toho, jak jsme se na chvíli rozešli…“

Vlad: „Nějak nevím, co na to říct.“

Ben: „Nic. Jen mi věř, když říkám, že odchodem odsud trpět nebudeme.“

Ben: „Už jsem ti dneska řekl, že tě miluju? Nemůžu si vzpomenout.“

Vlad: „Hned ráno po probuzení.“

Ben: „To už je docela dávno, ne?“

Vlad: „Trestuhodně. Ale rád bych dodal, že tenhle rozhovor se začíná stáčet až příliš sladkým směrem.“

Ben se ušklíbl. „Ve skutečnosti máš moje sladké řečičky rád.“

Vlad zakroutil hlavou, vzal Bena za ruku. Chtě nechtě se musel usmát, přestože mu zrovna nebylo moc dobře. Ale to je normální, ne? V tomhle stavu. Nějaká ta nevolnost. Nebo to možná zase souvisí s nedostatkem rodové upíří síly. To je fuk. Teď chtěl jenom políbit manžela.

Vlad: „Také tě miluji.“

Ale když se přiblížili k polibku, najednou jím projela prudká bolest. Trhl sebou a sykl, což pochopitelně vyplašilo Bena.

„Co je ti?“ ptal se hned, oči navrch hlavy.

„Nevím,“ zněla neklidná odpověď. Vlad se chytil za břicho. „Tohle asi… nebude souviset s mým sídlem.“

Okamžitě vyrazili do nemocnice. Vlad protestoval s tím, že to prokleté místo nechce už nikdy vidět, ale Ben byl neoblomný. Koneckonců šlo o jejich dcerku. A jak se ukázalo, bylo jen dobře, že přijeli…

Chudák Vlad má takovou smůlu. 😔 Když se od Liama dozvěděl zdrcující zprávu, hned se proměnil v poslušného pacienta, který má na paměti pouze zdraví dítěte. Udělal by cokoli, aby ho ochránil.

Poslušně si vyslechl veškeré pokyny a snesl každé potřebné vyšetření. Ben přinášel neochvějnou oporu a slova povzbuzení.

Ben: „Je jasné, co musíme udělat. Přestěhujeme se co nejdřív na tvé panství. Získáš tam potřebnou sílu. Všem nám bude líp. I naší holčičce.“