Bizarní láskyplný příběh Vlada a Bena pokračuje, takže pochopitelně musím připojit klasické varování pro každého, kdo ještě neví, jaký magor jsem. 👌 Čeká vás tady opravdu bohatá dávka mpreg romance neboli romance s mužským těhotenstvím, tak se na to psychicky připravte nebo následující děj ignorujte. Máte-li dostatek kuráže, pak už zbývá jenom popřát vám – bavte se! P. S. Omluvte prosím fakt, že jsem zapomněla převléknout Varicka do pyžama tam, kde by se to bývalo hodilo. Člověk nemůže myslet na vše, zdá se.
Ben: „Proboha, co to děláš?“
Vlad: „Ehm… Hraju si s naším synem a s panenkami? Ano, dal bych přednost autíčkům nebo vojáčkům, ale když se mu to líbí… Možná bude na ženy, až vyroste.“
Ben: „Žerty stranou! Pokud vím, máš odpočívat! Okamžitě toho nech a běž si lehnout!“
„Hm…“ Vlad skutečně vstal, s jistou námahou a pramalou elegancí, a přistoupil k Benovi. „Pokud vím, takhle se s nejmocnějším upírem v okolí nemluví. Nějak zapomínáš, s kým máš tu čest, Benedicte.“
Atmosféra v místnosti se poněkud změnila. Zdálo se to Benovi, nebo bylo najednou moc velké horko, heh?
Ben: „Netvař se takhle a TAM vůbec nesahej, slyšíš? Tohle na mě neplatí, když jde o… o… Sakra, co jsem to chtěl?“
Vlad: „Omluvit se svému manželovi za to, jak panovačně se chováš?“
Ben: „Jsem jenom starostlivý, měl bys to ocenit a být rozumný. No tak, jde přece o Vannaleigh.“
(Čti Venali.)
Vlad: „Ale, ale? Takže ty souhlasíš? Jméno mé matky už ti nepřipadá příliš složité a staromódní pro naši dceru?“
„Když si jednou zvykneš na výslovnost… Působí vznešeně.“ Benův hlas se s každým dalším slovem a Vladovým správně mířeným dotekem o něco zvýšil. „Jemně… Á, prosím, jemně!“
Vlad: „Jsem rád, že sis to uvědomil, a mimochodem – cítím se dobře. Neboj se tolik. Dávám na sebe pozor a snad mi věříš, ne?“
Ben: „Ehm, v tuhle chvíli?“
Vlad se zasmál a políbil ho, načež se o pozornost přihlásil Varick. Chtěl, aby se táta vrátil a hrál si s ním dál.
Vlad: „Vyhráli jsme, chlapečku můj. Táta Ben uznal, že naše oblíbené jméno je nejlepší.“
Varick se rozesmál a zatleskal: „VayVay?“
Vlad: „Skoro jsi to trefil.“
Ben: „Jako přezdívka to není špatné, alespoň se to snadno pamatuje.“
Ben: „Opatrně! Vlastně… Ech, nic neříkám. Jen… Co kdybychom si pořídili pár hezkých rodinných fotek, než se přestěhujeme?“
Vlad: „Nejsem proti, když tam budu vidět jenom po hrudník a dál už ne!“
Ben: „Ale no tak! Řekl jsem rodinných fotek. Přece bys naší malé neodepřel přítomnost na snímcích, když už ji tady máme, ne?“
Ben: „Tohle je rozkošné, to musím zaznamenat!“
„Opovaž se!“ reagoval hlasitým šepotem Vlad v panice, docela rozčarovaný tím, jak si chtěl malý Varick popovídat se sestřičkou VayVay. Moc příjemné mu to nebylo, ale těžko mohl odmítnout nevinného chlapečka, který ani netušil, jak bizarní je celá situace.
Ben: „A tohle rozhodně vyfotím! Nemůžeš mi v tom zabránit! Není to sladké, jak má sestřičku rád?“
Vlad: „Přestaň, ano? Nikdo není zvědavý na fotky s mým panděrem!“
Ben už poodešel pro foťák, ale zarazil se a povytáhl obočí. „Já teda jsem. Pověsím si je v ložnici!“
Vlad jenom zaúpěl studem…
Vlad se vydržel tvářit naštvaně jen chvilku, hlavně proto, že Varick se smál, nadšený z nového sourozence. Všude kolem vládla radost, tak proč by měl Vlad cítit stud nebo vztek? Nakonec se taky pousmál. Musel si přiznat, že je opravdu šťastný. Trápilo ho jen jedno.
Vlad: „V našem sídle dlouho nikdo nebyl. Není úplně připravené pro náš návrat.“
Bena hrozně těšilo slyšet Vlada mluvit o panství ve Forgotten Hollow jako o jejich sídle. Jejich domově.
Ben: „Budeme mít spoustu času přizpůsobit ho rodině, v klidu a postupně. Fotky na zútulnění už máme.“
Vlad: „Benedicte!“
Ben: „A pro děti vytvoříme ten nejhezčí pokojíček! Podívej. Varick vypadá spokojeně už teď.“
Nakonec to tedy skutečně udělali. Život v moderním a ekologicky smýšlejícím Evergreen Harboru nechali za sebou a ruku v ruce se jako rodina vrátili na panství, jemuž původně vládl jediný osamělý upír. Od té doby se změnilo víc, než by si kdy dokázal představit.
Ben: „Tvoje panství je ohromné.“
Vlad: „Naše. Zvykni si na to.“
Pořád ještě úplně nemohl, ale ano… Domov Straudů. Generací mocných a vážených upírů. Teď bude domovem jejich dětí. Za těmi zdmi budou Varick a Vannaleigh vyrůstat. Tamhle kolem těch náhrobků budou pobíhat a hrát si. Morbidní a stylové.
Ben: „Budeme jako Addamsovi.“
Vlad: „Addamsovi jsou upíři?“
Ben: „Pokud vím, tak ne, ale je to bizarní a temná aristokratická rodina žijící v podobném domě.“
Vlad: „Hm. Chceš mi dělat Morticii?“
Ben: „Zaprvé, právě ses přiznal, že jsi ten film viděl, zadruhé – já jsem jasně šarmantní Gomez.“
Vlad: „A co jsem pak já? Strýček Fester?“
Vlad: „Zapomeň na to, nechci slyšet odpověď.“
Ben se jen uculil a rozhlédl. „Nevypadá to tady vůbec špatně. Na to, že už sem pár let nevkročila živá ani neživá noha.“
Vlad: „Už je dost pozdě, pojďme nahoru, vykoupeme a uložíme Varicka do jedné z ložnic.“
Ben: „Tady budeme spát my?“
Vlad: „Dočasně.“
Ben: „Hezký pokoj, i když trochu moc temný…“
Vlad se příliš nerozhlížel. V téhle ložnici byl naposled, když tu ležel sám bezprostředně poté, co se dozvěděl o svém prvním dítěti, o které tehdy ani trochu nestál. Teď ho držel v náručí, cennější než cokoli jiného, tedy kromě toho druhého pod srdcem.
Život má zvláštní smysl pro humor. Vlastně by bylo příhodné proměnit tuto místnost na prosvětlený dětský pokojík. Obrátit list. Udělat tečku za starými a nepříliš veselými vzpomínkami a vykročit vstříc něčemu hezčímu ve společnosti milované rodiny…
Varick: „Tati? Tatííí!“
Vlad: „Hm?“
Varick: „Můžu za váma?“
Oba tátové si promnuli rozespalé oči a posadili se, ještě než se vůbec pořádně probudili.
Ben si dlouze zívl: „Co se děje?“
Chlapeček se batolil kolem postele, kňoural a natahoval. Noc v novém domově pro něj zřejmě nebyla jednoduchá. Asi ho neměli nechávat o samotě, byť ve vedlejším pokoji s rozsvícenou lampičkou a pootevřenými dveřmi, aby mohl kdykoli zavolat, kdyby něco potřeboval.
Ben: „Copak, malušenký?“
Vlad: „Ech, Benedicte…“
Varick: „Já chci spát s vámi a VayVay, prosím!“
Ben a Vlad se na sebe krátce podívali, smířené, dojaté výrazy. Copak by mu to mohli odepřít?
Vlad: „No dobře, ale až ti upravíme pokojíček, budeš spinkat tam, ano?“
Varick: „Bude tam VayVay?“
Vlad: „No, jestli si to přeješ… Nechceš mít pokojíček jen pro sebe?“
Varick: „Ne, já tam chci sestlišku.“
Mluvil už docela pěkně, ale občas ještě něco zašišlal. Ach, rostou tak rychle. Zanedlouho oslaví narozeniny a bude z něho už velký chlapec. Možná že vlastní pokoj ocení až poté, ale zatím…
Vlad: „Dobře.“
Když se podařilo uchlácholit vlny nové dětské radosti, všichni se nějak uspořádali v té naštěstí dostatečně velké posteli. Ben měl vlastně kolem sebe dost místa pro případné další dítko. Ale to si ještě muselo nějakou dobu počkat.
Uplynul nějaký čas a Vlad se neochotně vypravil do nemocnice na další ultrazvukové vyšetření. Radost z toho neměl, byť následující snímek svědčí o opaku. 😄
Ne že bych tento obrázek potřebovala pro příběh, ale musela jsem zachytit jeho zajímavý výraz, když Liama na recepci žádal o vyšetření. Caleb už v nemocnici nepracoval a nikomu dalšímu Vlad prostě nedůvěřoval.
Vlad i Ben vcházeli do ordinace s nejistotou, která jim svírala útroby, ale naštěstí se dočkali dobrých zpráv. Ještě nemají vyhráno, je to běh na dlouhou trať plný záludných překážek, ale v tuto chvíli si mohli alespoň trochu oddechnout.
Vlad: „Konečně mám dovoleno vejít do místnosti ve vlastním domě?“
Ben: „Hele, potřeboval jsem čas, abych ji připravil.“
Vlad: „Mohl jsem ti prostě pomoct, bylo by to rychleji.“
Ben: „Neexistuje! Ty se nebudeš namáhat, slíbil jsi mi to. Ještě nekoukej!“
Ben: „Až teď! Tadá! Co tomu říkáš?“
Vlad byl nejdřív tak zaražený a zamlklý, rozporuplný výraz ve tváři, že si Ben chvilku nebyl jistý, jestli místo poděkování náhodou nedostane po hubě…
Ben: „Já vím, no, není to ještě úplně doladěné, ale základní potřeby tu jsou. Až se malá narodí, stejně hodně věcí doplníme a upravíme.“
Vlad se konečně probral ze strnulosti a ohromení a… usmál se. Snad mu i slzy vhrkly do očí, jemu! To se nikdy nikdo nesmí dozvědět!
Vlad: „Je to… vážně pěkné, Bene. Nádhera.“
Když si uvědomil, že předtím to byla ta nevlídná temně fialová ložnice, v níž kdysi sám přemítal nad nejasnou budoucností… Ta proměna byla neskutečná.
Z nemocnice si přinesli nejnovější snímek z ultrazvuku a Ben ho doplnil nahoru doleva.
Vlad: „Koukám, že sis těch fotek nechal udělat víc.“
Ben: „Ale na těchhle není vidět bříško, jak sis přál. Ostatní si dám do ložnice a můžeš se třeba stavět na hlavu.“
Vlad se zachechtal. „Myslím, že to snad nějak přežiju.“
Vlad: „Naše děti.“
Ben si musel stoupnout na špičky, aby ho mohl zezadu takhle obejmout a pošeptat mu do ucha souhlasné a dojaté: „Naše děti. Mimochodem, Varick ti trošku… pomaloval varhany…“
Vlad: „Je krásné být rodičem.“
Později si povídali v přízemí, zatímco Varick zdokonaloval poslední chybějící dovednosti předtím, než bude moct vyrůst s dobrým pocitem, že vše splnil.
Najednou se ozval zvonek u dveří.
„Já tam dojdu!“ prohlásil Ben a vyšvihl se ze sedačky dřív, než chudák Vlad stihl zaprotestovat a vůbec zvednout ten těžký náklad.
Sterling: „Zdravíčko. Neruším? Přišel jsem vás přivítat zpátky doma a říct, jak jsem rád, že jste se zachovali rozumně a vzali si mou žádost k srdci.“
Ben: „Ehm… Dobrý den, pane Ravenwoode.“
Sterling: „Proboha to ne, to byl můj nabubřelý otec. Říkej mi křestním jménem. S Vladem jsme přátelé už stovky let a já doufám, že spolu budeme dobře vycházet i my, Bene.“
Ben: „Tak tedy, Sterlingu, můžu tě pozvat dál?“
Vlad: „Co to slyším? Druhá návštěva tak krátce po sobě?“
Sterling se zazubil: „Ahoj, sousede.“
Vlad: „Prosím?“
Sterling: „Slyšíš dobře, koupil jsem to roztomilé sídlo na druhém konci města. Ale protože Forgotten Hollow je malé, budeme k sobě mít příjemně blízko.“
Sterling: „Budeme se vídat častěji, není to skvělé? Tak dlouho jsme se neviděli, máme si hodně co říct.“
Vlad: „Jaké štěstí! A teď vážně, o co ti jde? Ne, ne tobě! Těm, kteří tě posílají.“
Sterling: „Tentokrát mě nikdo neposílá. Přísahám. No fakt. To si nemůžu chtít popovídat se starým kamarádem? A třeba trochu dohlédnout na jeho rodinu?“
Komentáře
Okomentovat