Hezký den všem, ačkoli naše hrdiny teď hezké chvíle rozhodně nečekají. Přináším druhou ze tří částí z maškarního večírku Vlada a Bena. Dost ošklivě se zvrtne a doplatí na to nevinný, ale víc už prozrazovat nebudu. Jen si dovolím varování, že tato část obsahuje násilné scény, proto čtěte s obezřetností. Vhodné od 18 let výše.
Je skutečně s podivem, že někdo jako Raoul nebyl z klanu vyloučen už dávno. Arogantně přehlížel spoustu pravidel a často se dostával do potíží, měl ale vlivné příbuzné a známé, kteří ho z nich většinou dokázali spolehlivě dostat. Tentokrát ale ne, Sterling hodlal využít příležitosti a tuhle nesmírnou drzost konečně obrátit proti němu.
Sterling: „Doufej, že se to děvče probere, jinak by tvůj trest byl mnohem bolestivější. Takhle jen přicházíš o společenský status a podporu klanu. Upřímně, nijak mě to nemrzí.“
„To věřím,“ odvětil Raoul nevzrušeně. Pomrkával, jako by mu něco spadlo do očí. Bylo vidět, že se úplně nesoustředí. Byl tak opilý krví, že zjevně nechápal závažnost situace.
To už se objevil i Vlad: „Co se tady…? Ne, to snad ne?!“
Sterling: „Ale ano, pán se utrhl ze řetězu. Nebudeš mít nic proti, když ho vyprovodím ze dveří jednou provždy?“
Vlad: „Diskrétně. Nepotřebujeme zneklidňovat ostatní lidské simíky a kazit hostům večírek. Pošlu někoho, aby okamžitě ošetřil tu dívku.“
Raoul: „No tohle? Život nějaké lidské holky je pro vás důležitější než člen klanu? Upír? Jeden z vás? Zdá se, že zvěsti nelhaly. Tenhle Vlad Straud je jen ubohou karikaturou někdejšího vznešeného pána upírů! Vždyť se na sebe podívej! Jsi k smíchu!“
Sterling: „Tvrdá slova na upíra v dámském županu!“
Vlad spatřil v Raoulových očích přesně ten posměch a znechucení, kterých se celý večer obával. Věděl, že se najdou mnozí, kteří jeho nový životní styl odmítnou. Ale nehodlal propadnout studu, i když si s nemotorným břichem připadal směšný. Zbylo v něm dost z hrdého pána upírů, který netoleruje žádné urážky a už vůbec ne agresi vůči slabším.
„Ven s tím odpadem,“ poručil Sterlingovi.
Tak se také stalo, nutno dodat, že k velkému Sterlingovu potěšení. Raoula popadl a doslova smetl ze schodů před hlavním vchodem, zatímco hosté uvnitř se bavili a snad ani netušili, že právě přicházejí o dlouhodobého člena klanu. Žádnému z nich doopravdy chybět nebude.
Raoul: „Ech, tohle nemůžete! Nejsem žádný nováček, ale staletý, vážený upír, zatraceně! Má rodina se o tom dozví, za svou drzost budete pykat!“
Sterling: „Tvá rodina se dozví o ostudě, kterou sis udělal na tradičním plazmovém večírku v sídle svého pána! Uvidíme, co řeknou na to, že jim akorát špiníš jméno!“
Sterling: „Od této chvíle pro nás nejsi nic než řadový upír bez klanu a privilegií. Nestojíš nám za jediný další pohled, ačkoli věřím, že ten ohavný župan jich ještě hodně přitáhne, až se budeš potácet domů. Můžeš být rád, že to dopadlo takhle! Nezdráhal bych se utrhnout ti hlavu.“
Zřejmě ho to opravdu lákalo, protože si promnul ruce, když neochotně zamířil zpět do domu.
Raoul nikdy nebyl z těch, kteří by o věcech a jejich vážných důsledcích dlouze uvažovali. Spíš se vrhal bezhlavě do akce s vědomím, že ho z každého maléru někdo vyseká. Byl to lehkovážný hazardér, těžko uvěřit, že na světě přežil dvě stovky let bez toho, aby jej někdo usmrtil. Ani teď nejednal s chladným rozumem, když v krví opilé hlavě osnoval unáhlenou pomstu.
Ben: „Vyprovodil jsi ho?“
Sterling: „S plnou parádou a velkým potěšením.“
Ben: „Promiň, že se na to ptám, Vlade, ale proč sis vůbec držel v klanu někoho takového? Vlade?“
Vlad: „Och, obávám se, že… máme další problém.“
Sterling: „Dostal ho sem vliv rodiny. Zvláštní na tom je, že všichni jeho příbuzní jsou vlastně docela rozumní, když si odmyslíme, že mu neustále kryjí záda a umetají cestičku. Raoul je prostě shnilé jablko, ale snad už nám nebude otravovat život. Vlastně jen ať si to zkusí, alespoň mu dáme pořádně za vyučenou.“
Vlad: „Pánové, já… Asi už to na mě přišlo!“
Ben vykulil oči: „Teď?! Dobře, dobře. Žádnou paniku. Jedno po druhém. Nejdřív přesun do ložnice a převlékneme se do něčeho pohodlnějšího. Sterlingu, zavolal bys prosím Calebovi, ať se k nám přenese co nejdřív?“
Nikoho z nich by nenapadlo – a v tu chvíli by to ani řešit nemohli –, že se do domu znovu vkradl Raoul s tím nejčernějším úmyslem. Jestli se to dá za úmysl označit, to by totiž znamenalo, že vážně přemýšlel. Ale on jednal bez rozmyslu, poháněn vysátou krví a touhou po odplatě.
Přestože se s ním po požití tolika krve trochu motal svět, dokázal se bez povšimnutí dostat až do pokoje spícího Varicka. Proč by si ho také kdo všímal? Vlad a Ben měli úplně jiné starosti a ostatní hosté v maskách byli ponoření do vlastní zábavy. Raoul měl volnou cestu.
Sterling: „Caleb tu bude každým okamžikem.“
Ben: „Výborně, díky. Jak se držíš?“
Vlad: „Jestli se mě zeptáš ještě jednou, přísahám, že tě taky vyloučím z klanu!“
Ben: „Ani jsem do něj nebyl oficiálně přijat.“
Vlad: „Stal ses jeho součástí, když jsem si tě vzal!“
Raoul se zmocnil Varicka dřív, než by chlapec stačil vykřiknout. Vytáhl ho rovnou z postele, přetrhl mu spaní a způsobil šílený strach. Noční můra se stávala ještě hrozivější skutečností.
Rodiče o tom neměli ponětí, soustředění zcela na příchod druhého dítěte, které se nezadržitelně blížilo.
Ale pak se Varickovi povedlo vykroutit a poodběhnout ke dveřím, než ho rozčilený Raoul znovu polapil.
Raoul: „Pojď sem, ty spratku!“
Varick: „Tati! Pomoc!“
A Vlad měl pocit, že něco zaslechl, že skutečně slyšel zoufalé volání svého syna. Nebo se mu to jenom zdálo? Nedokázal si to ujasnit, uvažování mu dost komplikovaly zhoršující se bolesti.
„Varicku?“ zahuhlal mezi steny. Nebyl si jistý. Ale co když…
Varick slabě: „Tati…“
Raoul: „Sklapni už!“
Únosce popadl dítě, omráčil ho hypnotickou silou, která byla natolik velká, že jí malý upír nedokázal vzdorovat.
Raoul odnesl Varicka z pokoje pryč. Ale Vlad to slyšel. Cítil to.
Ben: „Proboha, co to děláš?“
Vlad: „Musím… za Varickem.“
Jenže se mu tak zamotala hlava, když se pokusil vstát, že málem upadl. Zavrávoral a Ben ho musel chytit. Pomohl mu zpátky na lůžko.
Ben: „Ty ses musel zbláznit! Koukej si zase lehnout. Varick spí. Teď tě potřebuje tvá dcera, slyšíš mě?“
Vlad: „A slyšíš ty, Benedicte? Volá o pomoc…“
Ben nechápal, o čem Vlad mluví, ale musel mu slíbit, že půjde synka zkontrolovat. Myslel, že se jen podívá, jak Varick sladce spí ve své posteli, aniž by tušil, že sestřička tu brzy bude.
Ale sevřel se mu žaludek a poskočilo srdce, když postel našel prázdnou. Volá o pomoc, zněl mu v hlavě Vladův hlas. Jak to, že on Varickovo volání slyšel, ale Ben ne?
Sterling: „Tak Caleb už je tady!“
Caleb: „Ahoj! Hned půjdu za Vladem, kde ho máte?“
Místo odpovědi se Ben zhluboka nadechl. Potřeboval se trochu uklidnit. „Tamhle, po schodech nahoru. Ale Varick… zmizel.“
Sterling: „Zmizel?“
Ben: „Není ve svém pokoji a podle Vlada před chvílí volal o pomoc.“
Varick: „Tati!“
Raoul: „Říkal jsem, abys kušoval!“
Vlad to slyšel, tentokrát si byl naprosto jistý, ale co mohl dělat? Bolest jím doslova otřásala, sotva se držel při vědomí. Mučilo ho, že nemohl jít za vlastním synkem, který byl evidentně v nějakém nebezpečí. Musel doufat, že ho zachrání Ben. Ano, Ben to zvládne. Ben se postará o syna, Vlad zase o dceru.
Teď už i sám Benedict úpěnlivé volání zaznamenal a s ním také Caleb a Sterling.
„Šlo to seshora,“ usoudil Sterling. „Z terasy.“
Ben: „Musím se tam jít podívat, hned. Calebe, můžeš…?“
Sterling: „A já půjdu s tebou!“
Varick se bránil, snažil se vykroutit. Hypnóza na něj účinkovala jen chvíli, Raoul nebyl v nejlepší formě. Opravdu si počínal jako opilec, unáhlený, nesoustředěný, šílený…
Raoul: „Co kdybych tě prostě shodil ze střechy? Slyšel jsem, že tvůj druhý táta byl člověk, když tě zplodil. Jsi jenom poloviční upír. Jak moc asi zranitelný? Zjistíme to?“
Ben: „Okamžitě ho pusť!“
Sterling: „Neopovažuj se mu ublížit, Raoule! Přece nejsi takový blázen?! Podepsal by sis tím rozsudek smrti.“
Raoul: „Urazili jste mě. Ponížili. Vzali mi má práva. Tak vám také něco vezmu. Vlastně to nechám na osudu. Třeba dopadne na všechny čtyři jako kočka a bude v pohodě. Uvidíme.“
Komentáře
Okomentovat